Přesto si troufám tvrdit, že nyní, v 32 letech mám fyzičku lepší než 95% mých vrstevníků. Kde se stala taková proměna? Jakou kouzelnou knížku jsem načetl a prozřel? Kdo je mým osobnostním koučem? To přece nemůže být jen tak...
Ano, pár chytrých knížek jsem pročetl, ale celé kouzlo spočívá v tom:
1, Jasně si určit dlouhodobé priority
2, Stanovit si konkrétní cíl
3, Pravidelnost
4, Neohlížet se na okolí a nenechat se frustrovat
1.
Je to o tom odříkání. Půjdu raději na další zbytečné pivko do hospody s kamarády, které vídám pořád a budu stále dokola poslouchat ty stejné historky ze starých dobrých časů a rozhodím si biorytmus ponocováním? Přitom vím, že druhý den potřebuji být co nejvíce fresh, protože trénink je trénink a někdo jej odcvičit/odběhat musí. Ten kamarád u piva to za mně ale neudělá.
2.
Je hezké se dokopat do posilovny. Jenže moc dlouho vám tohle přesvědčení o pravidelném zušlechťování se nevydrží, pokud tam chodíte s cílem "chci se cítit trochu lépe." Podobné je to u jiných sportů. Třeba zrovna já jsem běhal venku v přírodě ani ne 14 dní a dal jsem si jasnou motivaci v podobě zaplacení mastného startovného na desetikilometrovém závodě, který bude za 6 týdnů. Takže mi nezbylo nic jiného než poctivě trénovat a odběhat si přípravu.
3.
Den za dnem, trénink za tréninkem. Jsou dny a období, kdy to vyloženě nejde. A stále je nač se vymlouvat. V létě je venku moc hezky. Navíc je příliš vedro. V zimě je to zase samá rýmečka. Pak přijdou vánoce a to se přece necvičí. Musíme taky odjet na dovolenou že. Proto doporučuji nestydět se a najmout si trenéra. Já třeba jeho služeb využívám celoročně. A že těch tréninků, kdy se mi nechtělo a odflákl jsem je, bylo mraky. Ale odtrénoval jsem je a postupně si zažil onu pravidelnost.
4.
Větší borci budou kolem mě vždy. Běžně se mi stává tahle konverzace:
potměšilec: "Ty běháš? A za kolik jsi dal svůj první půlmaraton?"
já: "Tak to bylo prosimtě po asi sedmitýdenním tréninku a bylo to za 2:07:47."
potměšilec: "Hmmm. No to by šlo. Já mám kamaráda, který teda jako občas trošku sportuje a minule u piva jsme ho vyhecovali. No a on to v té Plzni běžel taky a čoveče bez přípravy to dal za 1:42:15."
Mám si v takové situaci s depresí sednout do kouta a brečet že to lopotné snažení stejně nemá cenu? Že jsem stejně nemožný a nikdy to nikam nepovede? Ale kdepak. Každý, kdo se o něco - cokoliv snaží, je frajer. Frflat v hospodě nad krutým světem jde ostatně vždy.
Navíc tihleti zázrační sportovci na klíček většinou nejsou jen tak. Vyzvídal jsem a zjistil, že onen rychlonožka z Plzně jinak pravidelně hrává tenis a hlavně je mu krásných 23let a má o rovných 32 kilo méně než já. Jo, to se to krásně běží, když mám ideální spalování mladého metabolismu, jsem spíše podvyživený a oproti původním kecům potměšilce i skvěle pravidelně trénovaný. Ať správně chápete, tohle nemá být hejt na onoho "Plzeňáka." Kdepak všechnu čest. Jen je skutečně zbytečné a kontraproduktivní se hned začít srovnávat s výjimkami potvrzujícími pravidlo.
O.K. nevypadám jako Arnold, ale když se rozhlídnu kolem sebe v emhádéčku - kolik lidí o sebe skutečně dbá a alespoň se snaží? A jak se tihle lidi většinou tváří? Určitě se moc neusmívají. Nejsou spokojení se svým životem a ani se sebou samým, ale nemají sílu na sobě makat.
Příště o jedné šikovné praktické pomůcce, která náramně bodne ve snaze o zachování pravidelnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat