Největší peklo na zemi

Dnes mám takovou archivovací a přehrabávací náladu a vyštrachal jsem par foteček z jednoho mého staršího natáčení. Myslím že na první pohled zaujmou tím co na nich je k vidění. Tak tu jsou:















Kupodivu se ale nejedná o žádný zombie film, či horor obecně, ale o "obyčejný válečná film". Vtip je v tom že na zrovna tomhle natáčení panovali nejhorší podmínky, jaké jse kdy zažil. Tak předně to byla davovka. A jak je samo o sobě někde více lidí tak to stojí za prd. Všichni se totiž na vše předbýhají a je mizerný servis. Navíc si pamatuji že celý den pršelo a pořád jsme lítali někde v bahně. A protože to byl film o válce v Jugoslávii, tak produkce pro velkou autenticitu najala do komparzu mraky trochu ehm přičmoudlých spoluobčanů ... Jo a k mé roly? No napřed jsem hrál srbského zajatce a pak ještě bosenského utečence, kterého zastřelí ve stodole. Takže paráda.

Recenze Dead Set: První ZOMBIE reality show

Přijde vám Big Brother jako vyčpělý a dávno přežitý formát? Nebaví vás už zírat na povrchní exhibicionisty, kteří se jen navzájem pomlouvají a umí se pouze opíjet? Pokud jste si odpověděli na většinu otázek kladně, tak přesně pro vás je tu náš nový pořad a doporučuji poslechnout rady jež zaznívá pravidelně při ohlašovací znělce naší nové reality show: „Pořad obsahuje velmi tvrdé výrazy a hororové okamžiky, které mohou být pro některé diváky rušivé. Tento pořad se doporučuje sledovat potmě a řev účastníků si nejlépe vychutnáte s pořádným zvukem a na velké obrazovce.“

Musím uznat že tento nápad s zařazením zombíků do světa televizní zábavy je opravdu nečekaný tah od kterého lze jistě očekávat mnoho zajímavých a neobvyklých vyústění situací a řešení mezilidských vztahů. A co teprve speciály třeba s umělci nebo politiky? Sledovat takového Paroubka zápolícího s nemrtvými kolegy poslanci, to bude teprve něco. . .

Realita nebo "realita"?

Ne dobře, končím s děláním si z vás srandy a vzhůru k realitě virtuální. Dead Set, jak se celá hororová minisérie pocházející z Velké Británie jmenuje, totiž pracuje s zajímavým a vskutku neotřelým nápadem. Na ostrovech vypukne epidemie zombie nákazy a postihnuti jsou úplně všichni, kromě party lidí izolovaných v dobře chráněném domě Velkého bratra. Oni šťastlivci zrovna čekají na další z řady finálových večerů, kdy jeden z nich musí opustit dům a vrátit se zpět do každodenní šedivé reality.

Zprvu vše vypadá normálně. Ve studiu řádí nerudný a arogantní producent. Vevnitř izolovaného obydlí probíhají přípravy na večerní vstup a produkční veze odkudsi z venkova do sídla reality show matku jedné z účastnic soutěže. Prostě asi klasika. A v tom to přijde. Právě ona posádka auta jedoucí do studia zastaví u na první pohled obyčejné havárie a řidič jde zjišťovat co se děje. A v tu chvíli zpod havarovaného auta vyráží hodně naspídovaný nemrtvý a šoféra nehezky pokouše. Neptejte se mě jak celá nákaza vlastně začala, protože ani tvůrci Dead Seatu to nevysvětlují. Prostě tu je a basta. Vzhledem k tempu celé minisérie ani není čas a důvod spekulovat proč a jak. Mnohem důležitější je fakt že tu fungují zavedená pravidla pro pokousání zombíkem a že za brány areálu, kde s natáčí Big Brother dojíždí už jen infikovaní nemrtví. A v tedy začíná pravé peklo. Nákaza se šíří velmi rychle mezi fanoušky čekající za branami a protože jsou zombíci patřičně lační a rychlí, tak jde vše pěkně hopem. Během desítek vteřin jsou infikování nebo zabiti skoro všichni nacházející se v areálu, tedy až na pár šťastlivců, kterým se podaří porůznu skrýt.

link: http://www.gorilla.cz/article/5752-recenze-dead-set-prvni-zombie-reality-show.html

Jak jsem točil s Catherine Zeta-Jones

Byl chladný listopadový den. Sraz byl sice až v 10 dopoledne u Rudolfina, ale stejně jsem byl utahaný (no jo ta prokletá podzimní únava) a vůbec se mi nechtělo. Po půl hodině stepování před kostymernou jsem si na uvítanou vyslechl od hlavní kostymérky, že zrovna to v čem budu já hrát zapoměli a že si ještě pul hodiny počkám než to dovezou. Brrr.

Samozřejmě na natáčení je pojem čas hodně relativní věcí. Takže ve finále jsem ve svém obleku agenta FBI chránícího bezpečí samotné Catherine stál až po dvanácté. Pak už šlo vše ráz na ráz. Točilo se na schodech Rudolfina a podstatou mé role bylo bránit vlastním tělem davu přihlížejících reportérů snažících se ulovit záběr Catherine vystupující ze sportáku a jdoucí po červenem koberci nahoru. Děj celé reklamy po mě ale fakt nechtějte.

Mimochodem těch paparazzi jsme si na place užili docela dost i mimo záměr režiséra. Ono totiž ne každý den točí reklamu v Praze hollywoodská hvězda takového formátu a tak se sem sjelo celkem dost skutečných fotografů a kameramanů z českých médií. Lidi ze štábu místo poctivě barikádovali černým plachotvým, ale na tohle byli tuzemští fotografové docela dobře vybaveni. Hned si totiž sehnali několik štaflí a rozkládacích žebříků a vesele fotili dál. Nepomáhali ani laserové ukazovátka silné svítivosti namířená do xichtů. No prostě bylo veselo.

Tak a zpět k natáčení. Po přesunutí do exteriérů (to se ale točilo v Žofíně) milou hvězdu Chicaga a Zorra ulovil jakýsi seladon na motorce ne nepřepsal jsem se) a já jakožto agent FBI jsem je musel nahánět po budově. Samozřejmě ve scénáři bylo že neúspěšně, jak jinak :-).

A veselo bylo i se samotnou Catherine. Ukázala se jako sympatická paní uplně bez hvězdných manýrů a i jsme prohodili pár slov ohledně historie žofína. Bohužel jen pár, protože jsem věděl o této památce, stejně jako o většině ostatních v Praze, velké kulové. Ale zážitek to byl příjemný. To zase jo.

Tak trochu únavový syndrom

Včera se mi stalo že jsem si nechal před nosem ujet autobus, který se dal v klidu doběhnout. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdybych ho ovšem nemusel nutně stíhat abych zvládnul přijít na nepřeložitelnou dohodnutou schůzku, která mi měla vynést slušné finanční přilepšení. To je ten průser. Podzimní únava je holt někdy pěkná potvora, když si sedne zrovna na vás ...


EDIT 1/2015 - TAK PODOBNÝCH KRÁTKÝCH STĚŽOVACÍCH PŘÍSPĚVKŮ JSME ZDE NA BLOGU MĚL SNAD TŘICÍTKU. VĚTŠINU Z NICH JSME PROMAZAL. TENTO SI NECHÁVÁM JAKO VZPOMÉNKU .. KÁMO :-)

Zpravodajství: INGMAR BERGMAN

Jak jsem se popral s tímhle předmětem a které mi nakonec p. Verner bez připomínek vzal:

Úkol č. 1. – výběr aktuálního téma s platností pro podzim 2008

Téma: BERGMAN

Festival představující českému publiku téměř kompletní filmografii tohoto severského režiséra. Koná se od 14. 10. 2008 do 13. 12. 2008 souběžně v pražských kinech Aero a Světozor.

Zahrnuje:
- komplexní informace o tomto festivalu
- analýza kompletní režijní filmografie Ingmara Bergmana
- rozbor doprovodných programů
- technické specifikace jednotlivých filmů a promítacího zázemí partnerských kin

Zdroje informací:
1, primární:
- oficiální stránka festivalu - http://www.bergman-festival.cz/
- stránka kina spolupořádající festival - http://www.kinoaero.cz/cz/
- vlastní divácké postřehy

2, sekundární:
- česká filmová databáze - www.csfd.cz
- nejuznávanější zahraniční celosvětová filmová databáze - www.imdb.com
- programový věstník kina Aero

Úkol č. 2: Tisková zpráva
(obsahuje odpovědi na základní novinářské otázky – kdo, co, kdy, jak, proč, kde a přímou řeč)

13. října 2008 – Praha (autor Ruut)
Dne 14. 10. 2008 proběhne v pražském kině Aero slavnostní zahájení retrospektivního festivalu BERGMAN, kompletně věnovanému tvorbě švédského režiséra Ingmara Bergmana ku příležitosti jeho nedožitých 90tých narozenin.

Přehlídka Bergmanových filmů se koná současně v kinech Aero a Světozor od 14. 10. 2008 do 13. 12. 2008. Celkem bude možno shlédnout na 40 režisérových filmů, jež tvoří téměř kompletní průřez filmografií tohoto skandinávského tvůrce. Připraven je i bohatý doprovodný program. (např. výstavy fotografií, rozhovory s spolupracovníky režiséra, dokumenty o jeho tvorbě, předfilm)

„Přehlídka BERGMAN je výzvou všem filmovým labužníkům. Je připraveno celkem 72 hodin (!) čistého času Bergmanovy produkce. Přehlídka filmů potrvá v rozmezí tří měsíců a představí opravdu skoro vše, co kdy Bergman stvořil,“ doplňuje organizátorka přehlídky Karla Stojáková z Axman production.

Slavnostní zakončení celé přehlídky je plánováno v duchu švédských Vánoc na 13. 12. 2008 promítáním Bergmanova eposu Fanny a Alexander.

Zdroje:
- oficiální stránka festivalu http://www.bergman-festival.cz/
- přímá citace prohlášení organizátorky akce Karly Stojákové

Úkol č. 3: Odborný text na dané téma
(obsahuje odborné termíny a má velkou informační hodnotu, rozsah minimálně 1 normostrana)

Ingmar Bergman a jeho filmy

Vystudoval na vysoké škole divadelní vědu. Později získal angažmá jako režijní asistent u Královské opery ve Stockholmu. Režii divadelních představení se Ingmar Bergman věnoval i později v dobách kdy se nejvíce zaměřoval na regulérní hrané filmy. Ve čtyřicátých letech se totiž jako dramaturg také seznamuje s problémy filmové tvorby a píše scénáře pro jiné režiséry. Na přelomu let čtyřicátých a padesátých střídavě píše scénáře pro jiné tvůrce a sám točí spíše na motivy jiných lidí. V tuhle dobu nemá jeho tvorba žádný ucelenější ráz a spíše si vybírá látky napříč celým spektrem a teprve hledá styl. Jedno je mu už ale blízké hned od počátků. Svou pracovitostí chrlí v průměru 2 filmy ročně. Tohle zběsilé tempo mu vydrží dlouhá desetiletí a i v dobách největší slávy. V průběhu celé kariéry pendluje mezi režií divadelních her a natáčením filmů. Tématem většiny jeho filmů z let šedesátých až osmdesátých, tedy z nejlepšího tvůrčího období života, jsou manželské vztahy a jejich krize. Do snímků vnáší četné zkušenosti z vlastního života. Sám se totiž oženil celkem pětkrát a má devět přiznaných potomků. Na sklonku kariéry točí převázně pro televizi. Za svůj život nasbíral nesčetné množství ocenění a také tři Oscary pro nejlepší zahraniční film roku.
Samotnou přehlídku všech celovečerních Bergmanových filmů spolupořádá Švédská ambasáda v Praze ve spolupráci s Axman Production. Pořadatelé nabídnou během dvou měsíců v dvojici pražských kin Aero a Světozor dohromady 40 Švédových filmů s celkovou stopáží 72 hodin. Zdaleka se jedná o nejkomplexnější přehlídku Bergmanových filmů na území České Republiky. Těšit se můžete na Fanny a Alexander, Lesní jahody, Sedmá pečeť, Pramen panny či Mlčení a více než tři desítky dalších režisérových filmů od dob ranné tvorby let čtyřicátých až pro zcela poslední režijní počin Sarabanda z roku 2003, točený již na digitální kameru.

Projekce budou navíc vyšperkovány doprovodným programem za účasti mnoha zahraničních hostů - blízkých Bergmanových spolupracovníků a přátel. Největším lákadlem mohou být instalace 3 metrového oběktu, umožňujícím nahlédnout do režisérova nitra nazvaná The Man Who Asked Hard Questions či dokument Bergmanův ostrov režisérky Marie Nyreröd. Tuhle filmařku totiž jako jedinou mistr pustil do svého soukromí.

O technickou stránku je postaráno více než důstojně. Část přehlídky bude v nově zrekonstruovaném kinu Aero honosícím se možností provádět projekce z 35 a 16 mm filmu, dále VHS, DVD, BetaSP a jakýkoliv běžný digitální soubor v rozlišení maximálně HD. Zvuk je k dispozici v Dolby Digital. Promítání je možno též opatřit simultánním překladem. Pozadu nezůstává ani druhé z hostitelských kin a tím je se svou devadesátiletou historií rovněž artový Světozor ( kapacita: 356 míst, vybavení: 35 mm projektor, video/data projektor pro DVD, VHS, BetaSP, miniDV, zvuk DOLBY EX). Ovšem nejdůležitější informací pro mnohé bude, že vstupenky na jednotlivé představení budou k mání za 80Kč. Navíc při koupi 10ti a více lístků bude cena za jednu 60Kč.

Zdroje:
www.kinoaero.cz/cz
www.kinosvetozor.cz/cz
http://www.bergman-festival.cz/
www.csfd.cz

úkol č. 4: úvodník

Filmák (číslo 10/08)
Mesíčník s filmovou tématikou

Úvodní slovo:
Tak a máme tu zase říjen. Babí léto dorazilo i tentokrát v plná síle, všechno vůkol krásně žloutne a nastává čas pro malé ….. a stop. Ne nebojte, nedal jsem se na laciné mudrování a raději pojďme k tomu co nás čeká v přítmí sálů kin:

Hned první říjnový víkend si můžete ověřit co všechno dokáže divák snést, protože přichází Disaster Movie – v zámořích tuhle parodii na katastrofické podívané provází pověst nejhoršího filmu všech dob. O týden později to zkouší Okem Dravce nová teanegerovská hvězda Shia LaBeouf v nadupaném hi-tech thrilleru spolu s veteránem Kieferem „24 hodin“ Sutherlandem v strašidelných Zrcadlech. V půlce měsíce si na své přijdou i milovníci laskajícího humoru Jana Hřebečka. Do kin přichází Nestyda s velkým N. A pro domácí patrioty je zacílen první český CGI animák Kozí příběh. Tvůrci se holedbají že kvalitou animace strčí do kapsy i mnohonásobně dražšího Shreka. Tak uvidíme zda jím zůstane sebevědomí i po premiéře. Nejen Čech Hřebejk je každoroční stálicí kinosálů. S novým filmem totiž přichází i nejznámější neurotik světa Woody Allen. Na svou Vicky Cristina Barcelona láká dvojicí vnadných krásek Scarlett Johanson a Penelope Cruz. Celou říjnovou nadílku uzavřou drsní hoši. Z monitorů počítačů přichází v herní adaptaci mstitel Max Payne v podání charismatického Marka Wahlberga. A co by to byl za říjen, kdyby nepřišla nová Pila. Ano bude tu krev, hodně krve, jak by řekl nesmrtelný JigSaw. V rozpětí čtyř let tu totiž máme už pátý přírustek do hororové série Saw. A vy mírumilovnější určitě nezapomeňte že počínaje říjnem startuje v pravdě monstrózní přehlídka kompletní filmografie Ingmara Bergmana, jednoduše nazvaná BERGMAN. Pořadatelé si ukousli sousto čítající rovnou čtyřicítku seveřanových filmů o celkové stopáži přes 70 hodin. No myslím že máte z čeho vybírat … Přeji rozmanitý a barevný měsíc plný filmových zážitků.

Martin Kovařík
šéfredaktor měsíčníku Filmák

Shushika podruhé, aneb ...

jak to vypadá po finální korekci. Někdy se tázanému prostě vkládají do úst věty jaké by určitě zpatra bez pořádné přípravy neřekl. Poučení: myslím že nikdo z nás nemusí panikařit když vidí v časopisech všechny ty perfektní a vtipné odpovědi a bát se přitom, že by sám nic podobného nikdy nedokázal říct :-) (samozřejmě ale musí být zachovány myšlenky tázaného, nesmí se nic překrucovat).

ROKY POZNÁVACÍ

V současnosti se věnuješ umění a to hlavně filmu, ale původně jsi vystudoval v Prostějově strojařinu a dále jsi na vysoké škole pokračoval teologií na ETF UK v Praze. To je ale pořádný obrat …
Na teologii to v mém okolí bylo tak, že mnoho z mých spolužáků na střední škole vystudovalo nějaký odlišný obor. Většinou strojařinu nebo elektrotechniku. A teprve na vysoké zjišťovali co vlastně chtějí v budoucnu dělat. U teologie je tohle ještě vyhrocenější. Faráře, farářky, pastory a kazatele – jak se to různě nazývá – jde nakonec dělat tak desetina lidí, ostatní paralelně s tím vystudují ještě něco jiného. Vlastně se té „úmrtnosti“ ani moc nedivím. Je to velká zodpovědnost. Znám lidi, co šli po teologii studovat ekonomii nebo matematiku a těch pět šest let „duchovních věd“ jim otevřelo nové obzory. Já osobně jsem až na teologii, po přednáškách z filozofie, kde se probírají i zdánlivé triviality jako bod, přímka, trojúhelník, začal chápat deskriptivní geometrii ze střední. Učili nás to ve špatném pořadí, řekl bych. Na střední jsme s kamarády založili časopis Dialog pro odpovědnou diskusi, jak jsme to tehdy nazývali, hodně mě zajímala teologie, psychologie a filosofie. Teologie v danou chvíli vyhrála, protože jsem opravdu chtěl být později farářem. A tak jsem ji začal v roce 1996 studovat. Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Jak vzpomínáš na život na kolejích? Byl-li teda v pravém slova smyslu ….
Od 19ti let jsem v Praze, bydlel jsem na koleji Větrník. A těch mejdanů, pokeců „o všem a o ničem“, filmových nocí, společných výletů na chatě a výletů jsem zažil spousty. Určitě neplatí že student teologie rovná se suchopárný vědátor. Ačkoliv zkoušky z latiny, hebrejštiny a řečtiny znamenaly skoro dva měsíce intenzivní přípravy, kdy musela parta stranou.Také proto pro mě byl velký šok když jsem musel koleje opustit a hledat si podnájem. Že se přesekalo hodně sociálních vazeb spjatých právě s kolejí.

A co film?
Film mě bavil od dětství, ale propadávat jsem mu začal až tak ve 20 – 21 letech, to jsem vymetal filmové kluby a pravidelně ve čtvrtek dopoledne premiérové filmy. Samozřejmě místo přednášek. Po nocích jsem hodně koukal na seriály jako Akta X či Millenium. To bylo v době kdy ještě nebylo moc rozšířené stahování, takže jsem je musel poctivě chytat v televizi. S opadajícím zájmem diváků se tyto seriály postupně přesunuly až hluboko za půlnoc, běžely mnohdy až po tehdy hojně vysílaných erotických pořadech. Takže já, když jsem si chodil na vrátnici půjčovat klíče od společenských místností, jsem musel vzbuzovat dojem, že jdu koukat hlavně na tu erotiku.

Dokončil jsi studia teologie a nic asi nebránilo tomu abys se stal farářem a ty jsi opět obrátil dost výrazným způsobem.
Pro mě to byl přirozený vývoj. Postupně jsem zjistil, že farářem nebudu. Jak už jsem říkal, během studia jsem hodně sledoval film, a taky si kupoval si filmové časopisy, chodil na novinářské projekce, četl odborné knihy. Prostě jsem byl v obraze. Ještě během studií jsem poznal lidi z budoucí Moviezone. Navíc jsem si už tehdy přivydělával překladem tiskových materiálů a webových stránek místní pobočky studia Warner Bros. a občas přispíval do časopisů a na webziny s filmovou tématikou.

ŽIJI FILMEM

Pamatuješ si kde jsi publikoval své první články a o čem jsi psal v začátcích?
Tak to bylo pro internetový webzin Filmweb. Došlo k tomu docela náhodou. S jistou dávkou drzosti jsem se vecpal na jednu z novinářských projekcí bez průkazky a po filmu jsem o něm začal debatovat s tehdejší šéfredaktorkou (Katka Grossmannová) Filmwebu. Ta mi nabídla, jestli bych pro ně nezkusil psát. A pak to už šlo ráz na ráz. Nikdy jsem se nikam netlačil. Vždy to bylo samovolné. Ono stejně většina recenzentů se zná z těch projekcí a ani moc neví kdo pro koho píše. Je to taková otevřená komunita, která se často mění v závislosti na tom kdo právě končí se studii ..

Dá se vůbec psaním recenzí a článků o filmu uživit?
Pokud se nepíšeš pro významný časopis nebo noviny (Cinema, Premiera, Lidovky, Dnes - pozn redaktora), tak to v Čechách nejde. Ten kdo píše pro malé webziny vidí peníze někdy až za 2 měsíce a to pak člověk žije v hrozné nejistotě. Nějaký pevný plat má většinou jen šéfredaktor. Všichni ostatní dostávali zhruba 300 – 500Kč za recenzi. Trochu víc bývá za tématický článek. Kdyby si chceš vydělat jen 10 000Kč na nejnutnější obživu, tak se jako „psavec“ dost nadřeš, daná částka za článek není ekvivalentní tomu, kolik u toho strávíš času. A ono ani nebylo možné během měsíce napsat zhruba 25 článků, člověk se musel podělit s ostatními. Každý proto psal pro víc médií.

Asi nejčastěji si tě lidé ztotožní s Moviezone, předtím Trailerzone. Pro všechny tyhle internetové e-ziny platí spojení šestice mladých rozhněvaných mužů.
Ano, znal jsme se s Civalem a Kocourem ze společného působení na Filmwebu a Filmpubu. Ti mě seznámili s redaktorem Filmpubu, Imfem. Všichni tři v tu dobu už dva roky jen tak pro radost psali o filmových trailerech na webzin Trailerzone. Šéfredaktoři obou mateřských webů tlačili na to, abychom se věnovali jen jednomu internetovému médiu, tak jsme se spolu domluvili, že si uděláme vlastní velký projekt, u kterého nás nebude nikdo omezovat. No a tak vznikla Moviezone.

Bylo to vždy snadné, nebo jste si cestičku k psaní hledali i déle a s ústrky od okolí?
To ani moc ne, protože vždy platilo, že každý z nás byl nějak vyprofilovaný a víceméně psal o tom co jej baví. Ale taky jde o to, co ti jde nejlíp. Mě třeba hodně baví akční filmy, jenže jsem o nich nikdy neuměl moc dobře psát. Nejlíp mi šla taková ta „skandinávská existenciální dramata“, když to tak řeknu. Sice mi občas připadala všechna na jedno brdo, ale bohužel tak to je. Na Moviezone mě asi čtenáři mají zaškatulkovaného jako toho, kdo píše o „artových“ filmech. V dnes již více méně zaniklých časopisech s DVD přílohou každý dostal to nač se přihlásil. Takže tam jsem si i já užil béčkovách akčňáren a bláznivých fekálních komedií dosyta. Každopádně platí, že jsem nikdy nebyl žánrově vyhraněný.Vždy mě zajímala kvalita ať šlo už o jakýkoliv žánr.

Současná Moviezone chrlí denně několik článků a má velmi široký záběr. V podstatě vyplňuje kompletní spektrum současné kinematografie. To musí být hodně náročné něco takového vést? A přitom vím že téměř všichni redaktoři mají i mnoho jiných pracovních povinností …
Přesně tak a taky se v tom krásně odráží kdo má kolik času. Já mám v současnosti práci kde trávím denně přes 10 hodin, takže jako veterán píšu už jen 4 až 6 článků měsíčně.

STAV A VÝVOJ KINEMATOGRAFIE

Změnil se během let výrazně tvůj náhled na filmový průmysl? Píšeš stále o stejném druhu filmů, nebo jsi postupem času změnil zaměření?
My měníme podobu filmu a film mění nás. A tak to prostě je. Byla by škoda si jej nepustit pod kůži. Jak už jsem řekl, nejsem žánrově nějak vyhraněný. Když to přeženu, si skoro stejně si užiji film, kde se čtyři hodiny u stolu řeší nějaké subtilní téma, trasher s vybuchujími mozky. Jen nerad vidím nenápadité filmy s provařenými tématy, které z diváků dělají hlupáky, řemeslnou machu, sterilní emoce. Přímo nesnáším ty co se snaží být „artové“, ačkoliv na to tvůrci nemají, a své selhání označují za tvůrčí záměr. Nesrozumitelné rovná se hluboké. Prostě mám raději dobrou komerci než špatné umění. Filmy, které se drží spíše při zemi a nechtějí v 90ti minutách změnit celý svět, ty které mají skromné cíle.

Četl jsem názor jednoho významného tvůrce, který už v 60tých letech minulého století prohlásil že všechna velká témata ve filmu byli již zpracovány.
Naprosto s tím nesouhlasím. Myslím si že v současnosti se točí o tématech o kterých se dříve filmařům ani nesnilo. A to že byla zpracována ještě nic neznamená. Všechny filmy jsou produktem své doby a tudíž se vyjadřují i dobově podmíněnými prostředky. Určitá témata jsou věčná – vezmi si jen kolik filmů vzniká o lásce nebo válce. Myslím si, že současná kinematografie tvůrcům dovoluje realizovat projekty, o kterých se filmařům před půlstoletím ani nezdálo. A nejde jen o technickou stránku věci, ta film automaticky lepším nedělá. Jazyk dnešního filmu umožňuje vyjádřit myšlenky, které dřív byly nezfilmovatelné. Dnešní divák je nejen otrlejší, ale také mediálně zdatnější.

Ale co třeba osobnosti Nového Hollywoodu let 70tých – Scorsese, Coppola a další v plné síle?
Nový Hollywood je hodně zajímavý. Ti režiséři byli v kontextu tehdejší tvorby hodně zemití, ostří, nepříjemní. Šli proti srsti. Jejich filmy tehdejší diváky šokovaly. Na jedné straně ty filmy byli civilní, na druhé velmi efektní. Tím nemyslím že by nutně byly nějak povrchní, ale jejich tvůrci velmi dobře věděli, jak se dostat lidem pod kůži. Bylo to dáno i tím, že trávili spousty času v cinematékách, sledováním spousty žánrových i nežánrových snímků. Měli film rádi jako takový a filmově mysleli. Díky tomu jsou taky ty jejich filmy do dneška tak vyhraněné a populární. A tahle éra mě opravdu hodně baví.

Mezi tyhle velikány se sám rád řadí i Quentin Tarantino
Jeho ranné filmy z tohoto širokého řečiště přelomu 60tých a 70tých let hodně těžily. Tarantino měl na začátku velkou jiskru. Líbí se mi, jak od začátku popíral hranice mezi tzv. vysokým a nízkým uměním. Dnes se vyučuje na filmové vědě! Kinematografie bude stát vždy na dvou nohách - vždy bude mít tu zábavnou část, kino atrakcí, a část co chce něco sdělit. A možná i trochu změnit svět.

Dobře. Nekopíruje však Tarantino jen to, co už před ním natočili jiní?
Jedna věc je mít ingredience a druhá věc je z nich namíchat nový koktejl tak, aby chutnal současnému divákovi. Tarantino svou dosavadní tvorbou ukazuje, že je v podstatě vykradač a plagiátor. Každopádně má velké nadání, minimálně jeho první 2-3 filmy byly opravdu výborné. Překvapivé, vtipné, scenáristicky na výši. Jen by se měl posunout dál. U Auto zabiják mi přišlo, že Tarantino je unavený a měl by změnit revír. U něj stejně jako u většiny jiných tvůrců platí, že jen málokdo dokáže celou kariéru točit variace a filmy, jejichž katarze přebíjejí ty předchozí.

Poslední dobou se obecně točí strašně moc filmů co jsou bud pokračováním hitovek, nebo předělávkami klasik a také se dost v Americe přetáčejí úspěšné současné evropské a asijské filmy.
Tak s tímhle já problém nemám. Pokud tvůrci zvládají točit zajímavě, tak proč ne. Sice je strašná spousta předělávek a pokračování, ale i tak je tu dost filmů s tématy, které jsou nevšední a dost se mě dotýkají. Takový Temný rytíř je velice zábavný, ale zároveň postihuje témata, která mají ozvučnost i ve většinové společnosti. Komikové filmy využívají archetypů a proto asi i do budoucna budou vyprávět o tom, co se úzce dotýká lidské duše.

Hodně filmových recenzentů z Česka to vidí jinak …
Po pravdě, nevím koho máš na mysli. Sleduji v tuzemsku hodně filmových médií – Cinemu, Premieru, Iluminaci, Cinepur a také dost internetových a nepřijde mi, že by si stěžovali na množství předělávek. Ale je pravda, že raději čtu zahraniční autory v anglicky mluvících zemích, hlavně na rottentomatoes.com a empire.co.uk. Přijde mi, že toho mají nakoukáno nesrovnatelně více než čeští kritici a recenzenti a tudíž ve svých článcích dokáží mnohem lépe vystihnout podstatu toho kterého filmu.

Takže Češi rozumí filmu méně než v zahraničí?
Ne to vůbec ne. Ale je pravda že v posledních letech čtu spíš články autorů co jsou více na očích a ovlivňují řadového diváka více. Třeba Křivánkovou, Hejdovou nebo Spáčilovou.

Proč tedy letos tolik uspěl zrovna Nolanův Batman, který se celkem dost vymezuje z obvyklých mantinelů pro hollywoodské velkofilmy?
Nolan opouští zažitý archetyp černobílého komiksového hrdiny a z Batmana dělá thriller s komikovým nádechem. Ten film je velmi chytrý. A zdá se, že diváky baví, že se původní koncept mění. Jinak by z Temného rytíře nebyl takový hit. Špatných filmů s vynikajícími triky tu bylo spousta, takže tvrzení že diváky uchvátil především „efekty“ neberu. Ta postava je zkrátka atraktivní. Trochu bych ho přirovnal ke krysaři z města Hammel. Nikdo jej nevidí příliš rád, ale v okamžiku nouze ho nakonec každý rád zavolá, aby vymetl špínu z kanálu. A samozřejmě ten úspěch je taky dán tím že lidem se přejedl model dokonalého hrdiny co vždycky všechno vyřeší bez zaškobrtnutí.

PŘEDĚLÁVÁM PRÁCI JINÝCH

Psát o filmech je krásná věc, ale člověk jak stárne potřebuje více a více peněz. Ty jsi po dokončení studií začal pracovat v dabingovém studiu. Jak ses tam dostal?
Během studií jsem hodně psal a překládal, takže jsem asi pro češtinu získal určitý cit. Chtěl jsem se zase posunout někam dál a překlady a úpravy dialogů mi připadaly jako zajímavá výzva. Nakonec jsem pomáhal produkci i se sháněním dabérů. Ke konci jsem i režíroval.

Hádal jsi se s dabéry často ohledně role?
To ne. Spíše to byla podnětná diskuse. Často ti zkušenější přicházeli s vlastními nápady jak vše zlepšit … Byla to příjemná tvůrčí práce. Přistupoval jsem k tomu spíš jako žák co se chce naučit něčemu novému.

Takže žádné hvězdné manýry zasloužilých dabérů?
Pracoval jsem s profesionály co dabovali třeba 8 hodin denně v několika studiích. Spíš jsem se divil, jak ke své práci přistupují intuitivně. Často se jim dabingem povedlo u dané postavy odhalit ještě jinou vrstvu, často ji podat zajímavěji než ti herci v originále. Ale souhlasím také s tím že originální zvuk dává ucelenější obraz o tvůrčích záměrech. Dabing je spíše druhý výklad díla, alternativní vidění. Většinou horší, sem tam lepší než originál.

Často slýchávám názory, že současný dabing nesahá tomu z 80tých let ani po kolena.
Já v 80tých letech vyrůstal, takže si je pamatuji. Je pravda, že ti dabéři to tehdy tak „nehrotili“. Dabing byl jaksi hladší, nebyl tak dryáčnický jako teď, hlasový projev byl kultivovanější a i rétoricky správnější. Ale na druhou stranu měl spoustu kazů – špatné překlady. Měl jsem možnost přímého srovnání dabingů s původním zněním u Nekonečného příběhu, Indiana Jonese, Četníků a dalších a český překlad mnohdy vůbec neodpovídal původnímu znění. Mnohdy zcela měnil význam nejen vět, ale i celých situací z filmu. Tady snad už nemohlo jít o šlendrián, ale o záměr. V obecné oblibě dabingů hraje velkou roli lenost a nostalgie. Zvyk je bohužel železná košile. Kanál, který u nás začne vysílat jen s titulky, brzy zkrachuje.

A co třeba Luis de Funes vs. František Filipovský?
Ano, vím že koluje legenda o Funésově pochvale Františku Filipovskému. Ale nikdy nikde jsem neviděl žádnou přímou citaci, takže si myslím že to je uměle vyvolaný mýtus, který nám má potvrzovat výjimečnost tehdejších dabingů.

Asi je nutno dělat rozdíly …
Vím, že mnohé dabingy pro významné projekty současnosti ( pixarovky, Narnie, Spiderman, pozn redaktora) se dokonce míchají v zahraničí, pod dohledem studií, jimž filmy patří. Sami si vybírají hlasy a rozhodují o kvalitě toho co se pustí na světlo. Nebo u Star Wars se dělaly rozsáhlé hlasové castingy a hlasy pro českou mutaci osobně vybíral George Lucas. Takže ono i zde platí, že záleží jen na penězích, času a ochotě se tomu věnovat naplno. Určitě nejde paušalizovat, že v bájném „tedy“ to bylo super a dnes je to všechno odbité.

NA OBRAZOVCE

Tvé práce v mediích a v dabingu si všimli i v České televizi …
To je spíš zásluha kamaráda. V České televizi hledali posilu do oddělení tvorby upoutávek pro své pořady a on mě přiměl jít na konkurz. Pouštěli jsme si zhruba 15 ukázek a já jsem je komentoval. Co bych sestříhal jinak, co vylepšil atd. Tady sehrálo velkou roli hlavně to, že jsem měl díky Moviezone nakoukáno hodně trailerů, teaserů a upoutávek.

Co přesně tam v současnosti děláš a na čem pracuješ?
Jsem dramaturgem upoutávek na ČT2. Podílím se na koncepci ukázek k dokumentům a filmům. Stříháme tu většinou upoutávky o stopáži 20 až 40 vteřin. K propagaci filmů, jež ČT spolufinancuje a které jdou do kin, jsem se však ještě nedostal.

Jak sám říkáš, tak ČT spolufinancuje mnoho filmů ročně. Nezdá se ti, že s výjimkou filmů Filipa Renče a pár dalších jmen tu chybí čisté žánrovky?V Česku je do velké míry panuje intelektuálské pohrdání Hollywoodem a žánrovkami. Na Oscara si však myslí každý. Všichni tu chtějí točit buď komedie nebo oduševnělé filmy s otevřeným koncem o disharmonických rodinách. Upřímně se divím tomu, proč se na Hollywood nadává a stokrát horším českým filmům se tleská. Český lev se uspořádá i kdyby nebylo z čeho vybírat… Chybí tu konkurence, opravdu drsné produkční podmínky. Každopádně si myslím, že zrovna teď začíná zajímavé období, kdy se to zlomí a definitivně se ukáže, jestli čeští filmaři na žánrovky opravdu nemají a nebo se jen zapomnělo, jak je točit. Během příštích 12 měsíců jich jde do kin spousta: Ondříčkova kriminálka z 50. let, Protektor od Najbrta, dále Lidice od Alice Nellis, Normal Julia Ševčíka a další. Tady se bude lámat chleba a já se na to velmi těším

Tohle je Bond, James Bond!

Otevřu-li v současnosti téměř jakýkoliv časopis, tak je tam reklama na nějaké luxusní zboží s Danielem Craigem nebo bondgirl Olgou Kurylenko. Toť jest neklamné znamení, že nejslavnější agent je zpět a to už podvaadvacáté. Po neobyčejném restartu série jménem Casino Royale je tu druhý pokus blonďatého brita o přesun postavy Bonda do nového milénia. Daří se mu to a boří znova zavedené klišé? Jak v čem …

Filmové patálie Jamese Bonda v podání Seana Conneryho let šedesátých a sedmdesátých minulého století jsou klasikou. Connery v prvních filmech vetknul své postavě nezaměnitelnou tvář a na hodně dlouho definoval co vlastně dělá Bonda Bondem. Toho nadsamce s vytříbeným vkusem schopného se dostat z jakéhokoliv problému a samozřejmě hlavně největší šovinistické hovadí co se kdy prohánělo na stříbrném plátně. Jiné označení se svým chováním k ženám ani nezaslouží.

Klasickým vysvalovaným borcům co zvládli bez mrknutí oka vystřílet armády nepřátel odzvonil umíráček už hluboko v devadesátých letech. Sbohem Arnolde, měli jsme tě rádi … Ale Bond je natolik silná značka, že mu podobné jednorozměrné chování procházelo ještě mnohem déle. Teď je vše už ale definitivně jinak i zde. V novém tisíciletí lidé nechtějí macho bouráky, ale normální chlápky co si poradí v těžkých chvílích jen přes velké oběti a zažívají mnohdy ztráty z nejvyšších. Chtějí hrdinu tápajícího, plného pochybností a ano spíše rovnou antihrdinu. Mirkové Dušínové, nebo chcete-li, Supermani tu neobstojí. Říkal tu někdo Temný rytíř …?

Novou cestičku pro moderní akční hrdiny teď vyšlapávají hrdinové seriálů jako 24 hodin nebo Ztraceni a Prison Break. Samozřejmě nesmíme zapomínat na Jasona Bourna či třetího Ethana Hawka. Ale každopádně prim hrají nadupané seriály plné zvratů a nečekaných odhalení. Obyčejná střílečka dnes nikoho nebere. Tohle vše si uvědomili i producenti bondovek. Casino Royale bylo filmem převracejícím na hlavu mnoho zažitých klišé z universa agenta 007. James není nadále bezchybný a dost často se nadře víc než je zdrávo aby splnil svou misi. Občas se také plete a prohrává. V podání letos čtyřicetiletého Daniela Craiga je spíš upocený, těžkopádný muž plný šrámů na těle i duši. Jako příjemný bonus ačíná dokonce chápat že ženy neslouží pouze na ozdobu.

A jak si vede aktuální Quantum of Solage? Množství útěchy je asi nejsprávnější možná název pro novou bondovku. Quantum se totiž vrací v mnohém tak kde byla série před restartem předloňska. U nového dílu ságy se totiž v plné nahotě ukazuje, že vlastně v bondovkách není o čem vyprávět, pokud chcete něco trochu víc než jen obvyklou záchranu světa před arcilotrem. Filmaři se totiž nikdy dřív moc nezajímali o mytologii a vnitřní motivy agenta jejího veličenstva. Z řady víc vybočilo právě jen to Casino, protože bylo netypické tím, že se James Bond teprve rozkoukával a učil.

V kině na nás čeká prostě a jednoduše typický Bond. To znamená spoustu celkem dobře zvládnuté akce. na vrch pár suchých hlášek a koketování s krásnymi ženami. Nic víc a ani nic míň.

Aspoň že tvůrci jdou celkem dobře s dobou. Nejsou tu přežité vynálezy a ani provařené hlášky o protřepávání a míchání jistého sponzorského nápoje. Naopak je pozitivem ohledně snímání akce na plátně ve stylu bournovských filmů. Ikdyž místy docela nepřehledné. Zase s realističností by se to taky nemělo přehánět.

Otázkou je, zda divákům stačí ke štestí právě tohle. Jestli v době propracovaných špionážních seriálů a osudem stíhaných antihrdinů má Bond stále co nabídnout. To už nechám na vás.

Guillermo del Toro - muž, který rád děsí děti

Mexičan Guillermo del Toro je považován za jednoho z nejosobitějších režisérů posledních let. Jak se do této pozice plachý samotář ale vůbec propracoval?Jako teenager patřil do stejné sorty lidí jako dnes uznávaní hitmakeři Sam Raimi či Peter Jackson. Shlédnul se totiž, stejně jako oni, v hororech a už jako náctiletý je také sám natáčel. A přitom tomu, že z nej jednou bude režisér vizuálně vytříbených snímků zpočátku nic nenaznačovalo. Jako malý chlapec byl poznamenaný tím, už ve 4 letech viděl na vlastní oči mrtvolu. Hodně se stáhl do sebe a v jezuitské škole, kterou navštěvoval, byl spíš za otloukánka a pošuka. Před ústrky od vrstevníků se utíkal schovávat do městské kanalizace. Na vlas stejným způsobem mnohem později prchají před zlou realitou i hrdinové del Torových filmů (Mimic 1997, Hellboy 2004). Až v pubertě si mladík, ve snech vídající příšery, získává místo na slunci coby tvůrce filmových masek ve vlastním studiu morbidně pojmenovaném Necropia. U tohoto řemesla vydrží do třiceti let. Tehdy poprvé dostává nabídku na režírování.


Mexiko je prima zem
Prvotina Cronos (1993) dostává sympatie kritiků za proměnu sympatického staříka v děsivé krvežíznivé monstrum toužící po nesmrtelnosti. Během festivalového tažení si del Tora všimli američtí producenti a velmi rychle jej přizvali na první hollywoodský projekt. Mexický tlouštík v tu dobu ještě nebyl moc sebevědomý a neměl natolik pevné postavení aby nepodlehl nátlaku nových chlebodárců na úpravu příběhu dle jejich přání. Výsledkem je nejméně osobitý snímek jeho kariéry. Sám Guillermo se od zvířecího hororu Mimic později distancuje.

Po tomto neúspěchu se vrací zpět do Mexika a točí temný příběh malého sirotka během 2 světové války (Princ bez království 2001). Zde se naplno projeví mnoho věcí příznačných pro jeho tvorbu. Předně je jím motiv bezbranného dítěte, které musí čelit hrůzám okolního světa. To doplňuje téma války. A samozřejmě většina děje se odehrává pod neprodyšnou rouškou noci. Protože i Princ bez království zabodoval, dostal zavalitý Mexičan další možnost na natáčení za oceánem. Tentokrát se mu do rukou dostává komiksová látka a ne ledasjaká. Blade 2 (2002) byl vysokorozpočtovým pokračováním slušného hitu s na vrcholu kariéry stojícím Wesley Snipesem v hlavní roli. Tentokrát si del Toro do natáčení nenechá mluvit a výsledkem je zábavné béčko považované fanoušky za nejlepší díl bladeovské série.

Ďáblík s upilovanými růžky

Pak už šlo vše ráz na ráz. Naplno se mohl totiž vyřádit na srdečním projektu. Ano jde o cynického čerta s upilovanými rohy – Hellboye. Del Toro naplno zapojuje fantasii a před kamerou vytváří divukrásné podzemní království zabydlené nejroztodivnějšími tvory. A přitom berličku v podobě digitálních triků používá minimálně. V největší možné míře totiž využívá lidí navlečených do kostýmů. Díky tomu postavy jeho snímků také působí jaksepatří realistický a děsivě. Hellboy se líbil jak recenzentům, tak návštěvníkům kin a hlavně též producentům. Jeho úspěch nepřichází určitě náhodou. Guillermo je od dětství velkým fanouškem Mignolovi komiksové předlohy a s hellboyovskou mytologií se piplá velmi důkladně. Sympatický tlouštík se tímto definitivně dostává do první režisérské ligy a může si vybírat z kupy nabídek na další projekty.

Kde kdo by si myslel, že se teď už slavný a uznávaný Mexičan vrhne do ještě většího projektu. To by se ovšem dost spletl. Del Toro totiž pravidelně ve své kariéře střídá hollywoodskou produkci s menšími filmy v rodné zemi. A právě na domácí půdě vznikají hodně temné snímky. Hororové příběhy v hlavní roli s dětmi, jenž musí v okamžiku dospět a čelit hrůzám reálného světa kolem sebe. Ke Cronos a Princi bez království totiž del Toro navléká na šňůrku už třetí žánrově spřízněný korálek. Jeho Faunův labyrint (2006) si po celém světě velice záhy vydobyl status kultovní pohádky pro dospělé. Děsivost zlého fauna podtrhuje svým výkonem Guillermův dvorní herec gumový muž Doug Jones, který se předvedl v rolích přízraků už v pětici del Torových snímků.

Jdeme dál, až do Hobitína

Guillermo ověnčen úspěchy z mnoha festivalů neusíná na vavřínech. Kromě režie totiž v posledních letech věnuje hodně svého času i produkci. Například letos má i v Česku premiéru čistokrevný horor Sirotčinec (2007). A jak jinak, opět v hlavní roli s dětmi a plně nesoucí severoameričanův rukopis. Zlaté časy kariéry potvrzuje i to že si natáčí pokračování oblíbeného Hellboye. Tentokrát se vůbec nemusí krotit svazován vizemi jiných lidí, ani rozpočtem a chrlí v tomto pokračování na diváka jednu roztodivnou fantaskní bytost za druhou s kadencí nápadů s jakou by jiným filmařům stačila na pět komiksových snímků.

Dvojka Hellboye s podtitulem Zlatá armáda (2008) je rozmáchlejší, propracovanější a velkolepější než cokoliv co dosud dělal. Ale stále ještě se nestává tím komerčním trhákem, kterým by se zařadil po bok podobně vyprofilovaných souputníků Raimiho a Jacksona. Tvůrcům trilogií Pán prstenů, potažmo Spider Man, ještě konkurovat nemůže. Nejspíš se ale začíná i v tomhle blýskat na lepší časy. Jackson si jej totiž vybral za svého následovníka, jenž má v dvojdílném Hobitovi vzkřísit tolkienovskou Středozem. Tak se nechme překvapit ...

(zde je kratší podoba textu, trochu poupravená - hlavně stylisticky je k nalezení na gorilla.cz)

http://www.gorilla.cz/article/5757-guillermo-del-toro-muz-ktery-rad-desi-deti.html

Shushika - malý velký muž

Petr Siska (31) patří mazi nejzajímavější osobnosti současného tuzemského recenzentského rybníčku. Mimo psaní o filmu se věnoval i tvorbě dabingu. V současnosti, ač vystudoval teologii a hned by mohl být knězem, pracuje pro naši veřejnoprávní televizi a výraznou měrou zodpovídá za propagaci filmů na ní uváděných. Se Shushikou (jak je jeho internetová identita) o stavu současné kinematografie, o práci pro Českou televizi, profesionalitě dabérů, snaze vdělávat další generace recenzentů a spoustě dalších vecech:

ROKY POZNÁVACÍ

V současnosti se věnuješ umění a to hlavně filmu, ale původně jsi vystudoval v Prostějově strojařinu a dále jsi na vysoké škole pokračoval na teologie na ETF UK Praha. To je ale pořádný obrat …
Těch obratů je víc. Ale v mém okolí to bylo tak že mnoho spolužáků na teologii vystudovalo na střední škole obor úplně odlišný. Většinou nějakou strojařinu nebo elektriku. A teprve na vysoké zjišťovali co vlastně chtějí v budoucnu dělat. U teologie je tohle ještě vyhrocenější. V tomhle oboru pokračuje tak desetina lidí. Já už na střední pracoval v církevním časopisu a teologie, psychologie a filosofie mě opravdu hodně lákala. Teologie vyhrála, protože jsem opravdu chtěl být později farářem. Tak jsem ji začal v roce 1996 studovat.

Jak vzpomínáš na život na kolejích? Byl-li teda v pravém slova smyslu …
Od 19ti let jsem v Praze a to na koleji Větrník a těch mejdanů, nebo pokeců a filmových nocí, společných chat, výletů … jsem zažil spousty. Určitě neplatí že student teologie se rovná suchopárný vědátor. Také proto pro mě byl velký šok když jsem musel koleje opustit a hledat si podnájem. Že se přesekalo hodně sociálních vazeb spjatých právě s kolejí.

A co film?
Zhruba v 20 – 21 letech jsem mu začal hodně propadávat a chodil jsem po filmových klubech. Nejlépe místo přednášek. A po nocích jsem hodně koukal na seriály jako Akta X či Millenium. To bylo v době kdy ještě nebylo moc rozšířené stahování, takže jsem je musel poctivě chytat v televizi. Většinou bývali až hluboko po půlnoci a to až po tehdy hojně vysílaných erotických pořadech. Takže já, když jsem si chodil půjčovat klíče od společenských místností, jsem asi musel dost budit dojem že jdu koukat hlavně na tu erotiku.

Dokončil jsi studia teologie a nic asi nebránilo tomu abys se stal farářem a ty jsi opět obrátil dost výrazným způsobem.
Ne tak úplně, protože i během studia jsem hodně sledoval film. Kupoval si časopisy, chodil na projekce, četl knihy. Prostě jsem byl v obraze. Ostatně ještě během studií jsem poznal lidi z budoucí Moviezone. Navíc jsem si už tehdy přivydělával překladem filmových materiálů pro Warnery a občas přispíval do časopisů s filmovou tématikou.

ŽIJI FILMEM

Pamatuješ si kde jsi publikoval své první články a o čem jsi psal v začátcích?
Tak to bylo pro internetový Filmweb. A docela náhodou. Vecpal jsem se totiž na jednu z novinářských projekcí bez průkazky a po konci filmu jsem o něm debatoval s tehdejší šéfredaktorkou (Katka Grossmannová) tohoto webu a ta mi přímo nabídla že bych pro ně mohl psát. A pak to už šlo ráz na ráz. Nikdy jsem se nikam netlačil. Vždy to bylo samovolné. Ono stejně většina recenzentů se zná z těch projekcí a ani moc neví kdo pro koho píše. Je to taková otevřená komunita, která se často mění v závislosti na tom kdo právě končí se studii ..

Dá se vůbec psaním recenzí a článků o filmu uživit?
Pokud se nepíše pro významný časopis (Cinema, Premiera, pozn redaktora), tak to v Čechách nejde. Ten kdo píše pro malé webziny vidí peníze někdy za 2-3 měsíce a to pak člověk žije v hrozné nejistotě. Nějaký pevný plat má třeba jen šéfredaktor a všichni ostatní dostávali zhruba 300 – 500Kč za recenzi. Kdyby si člověk chtěl vydělat třeba těch 10 000 na nejnutnější obživu, tak by se opravdu dost nadřel a ono ani nebylo možné během měsíce napsat zhruba 25 článků.

Asi nejčastěji si tě lidé ztotožní s Moviezone, předtím Trailerzone. Pro všechny tyhle internetové e-ziny platí spojení čtveřice mladých rozhněvaných mužů.
Ano, znal jsme se s Civalem a Kocourem ze společných působení střídavě na Filmwebu a Filmpubu a ti zase se svým tehdejším šéfredaktorem Imfem a jen pro radost jsme psali společně vyloženě pouze o trailerech na Trailerzone. Protože redakce obou mateřských webů tlačili abychom se každý z nás věnovali jen jednomu mediu, tak jsme se spolu domluvili že si uděláme vlastní velký projekt ve kterém nás nebude nikdo omezovat. Noa tak vznikla Moviezone.

Bylo to vždy snadné, nebo jste si cestičku k psaní hledali i déle a s ústrky od okolí?
To ani moc ne, protože vždy platilo že každý z nás byl nějak vyprofilovaný a víceméně psal o tom co jej baví. Ale taky jde o to co ti jde nejlíp. Mě třeba baví hodně akční filmy, jenže jsem o nich nikdy neumel moc dobře psát. Nejlíp mi šli třeba skandinávské existenciální dramata. Sice mi občas přišli všechny na jedno brdo, ale bohužel tak to je. Takže si mě čtenáři holtzaškatulkovávají jako toho artového. U tištěných periodik dokonce každý dostal to nač se přihlásil. Takže tam jsem si užil i já akčňáren a bláznivých fekálních komedií dosyta. Každopádně platí, že jsem nikdy nebyl žánrově vyhraněný Vždy mě zajímala kvalita ať šlo už o jakýkoliv žánr.

Současná Moviezone chrlí denně několik článků a má velmi široký záběr. V podstatě vyplňuje kompletní spektrum současné kinematografie. To musí být hodně náročné něco takového vést? A přitom vím že téměř všichni redaktoři mají i mnoho jiných pracovních povinností …
Přesně tak a taky se v tom krásně odráží kdo má kolik času. Já třeba v současnosti mám práci kde trávím denně 10 hodin a pak třeba ještě nějaké překládání , takže píšu zhruba 4 až 6 článků měsíčně.

STAV A VÝVOJ KINEMATOGRAFIE

Změnil se během let výrazně tvůj náhled na filmový průmysl? Píšeš stále o stejném druhu filmů, nebo jsi postupem času změnil zaměření?
Nejsem žánrově nějakvyhraněný. Užiji si stejně skandinávský existenciální film, Dogma 95 nebo i trasher kde vybuchují mozky. Předsudky určitě nemám. Jen nerad vidím filmy s provařeným tématem, které z lidí dělají hlupáky. Ty co se snaží být artové za každou cenu a přitom na to vyloženě nemají, protože si mnohdy režiséři uříznou vetší krajíc než na který doopravdy stačí. Prostě mám raději dobrou komerci než špatné umění. Filmy, které se drží spíše při zemi a nechtějí v 90ti minutách změnit celý svět, ale které mají skromnější cíle.

Četl jsem názor jednoho významného tvůrce, který už v 60tých letech minulého století prohlásil že všechna velká témata ve filmu byli již zpracovány.
Naprosto s tím nesouhlasím. Myslím že se točí stále lepší filmy. Po technické stránce jsou více a více preciznější …

A co do obsahu?
Myslím si že v současnosti se točí o tématech o kterých se dříve filmařům ani nesnilo.

Ale co třeba osobnosti Nového Hollywoodu let 70tých – Scorsese, Coppola a další v plné síle?
Nový Hollywood je hodně zajímavý. Ti režiséři byli hodně zemití, ostří, nepříjemní. Šli proti srsti ostatním. Pro tehdejší diváky to byl velký šok. Na jedné straně byli civilní, na druhé velmi efektní. Tím nemyslím že by byli nějak povrchní, ale velmi dobře věděli jak se dostat lidem pod kůži. Trávil spousty času jako cinefilové nakoukáváním spousty žánrových i nežánrových snímků. Měli film rádi jako takový a filmově mysleli. Díky tomu jsou taky ty jejich filmy do dneška tak populární. A tahle éra mě opravdu hodně baví.

Mezi tyhle velikány se rád sám řadí i Quentin TarantinoAlespoň jeho ranné filmy z tohoto řečiště let 60tých a 70tých hodně těžili. Ze všech těch braků co se k brakovitosti hrdě hlásili a co měli za cíl bavit diváky a prostě v nich vyvolat nějaký afekt. A to si myslím že je dobře. Kinematografie bude stát vždy na dvou nohách. Vždy bude mít část tu zábavnou formu a část co chce něco sdělit a i trochu možná změnit svět.

Dobře ale konkrétně Tarantino, nekopíruje jen to co už před ním natočili jiní?
Jedna věc je mít ingredience a druhá věc je z nich namíchat nový koktejl tak, aby chutnal současnému divákovi. U Tarantina respektuji názor že je podstatě jen vykradač a plagiátor, ale minimálně jeho první 3-4 filmy byli opravdu výborné. A posledního Auta zabiják mi ale přišlo že Tarantino je už unavený a že ten film není ničím pobuřující a šokující. Ale to je možná dáno i tím že já jako divák jsem už připravený téměř na cokoliv a jen tak něco mě nerozhodí. Platí u něj stejně jako u většiny jiných, že jen málokdo dokáže točit celou kariéru filmy co přebíjejí ty předchozí

Poslední dobou se obecně točí strašně moc filmů co jsou bud pokračováním hitovek, nebo předělávkami klasik a také se dost v Americe přetáčejí úspěšné současné Evropské a Asijské filmy.
Tak s tímhle já problém nemám. Pokud tvůrci zvládají točit zajímavě, tak proč ne. Sice je strašná spousta předělávek a pokračování, ale i tak je tu dost filmů s tématy, které jsou nevšední a dost se dotýkají i mé osoby. Dokonce myslím že v této kategorii předělávek je letos film, který mě zaujal ze všech nejvíc a to Temný Rytíř. Je velice zábavný, ale také zároveň dobře postihuje témata, jimiž se zaobírá dnešní společnost. A komikové filmy obecně mají a budou mít témata, které se dotýkají lidské duše.

Hodně filmových recenzentů z Česka to vidí jinak …
Sleduji v tuzemsku hodně filmových médií – Cinemu, Premieru, Iluminaci, Cinepur a také dost internetových a nepřijde mi že by si stěžovali na množství předělávek. Ale je pravda že raději čtu zahraniční autory v anglicky mluvících zemích, hlavně na rottentomatoes.com a přijde mi že toho mají nakoukáno nesrovnatelně více a že mnohem lépe dokáží ve svých článcích vystihnout podstatu toho kterého filmu, než jak je to u nás.

Takže Češi rozumí filmu méně než v zahraničí?
Ne to vůbec ne. Ale je pravda že v posledních letech čtu spíš články autorů co jsou více na očích a ovlivňují řadového diváka více. Třeba Křivánkovou, Hejdovou nebo Spáčilovou.

Proč tedy letos tolik uspěl zrovna Nolanův Batman, který se celkem dost vymezuje z obvyklých mantinelů pro hollywoodské velkofilmy?
Nolan opouští zažitý archetyp černobílého komiksového hrdiny a vůbec z Batmana dělá thriller s pouze nádechem komiksovosti. Trochu bych ho přirovnal ke krysaři z města Hammel. Nikdo jej nevidí příliš rád, ale v okamžiku nouze ho nakonec každý rád zavolá aby vymetl špínu z kanálu. A samozřejmě ten úspěch je taky dán tím že lidem se přejedl model dokonalého hrdiny co vždy vše vyřeší bez zaškobrtnutí. Ono si každý z nás přeje být sám tím hrdinou, ale taky si každý uvědomí že to nejde a je mu bližší postava co občas dělá špatné rozhodnutí a kazí. Je to více realistické a o životě.

PŘEDĚLÁVÁM PRÁCI JINÝCH

Psát o filmech je krásná věc, ale člověk jak stárne potřebuje více a více peněz. Ty jsi po dokončení studií začal pracovat v dabingovém studiu. Jak ses tam dostal?
Jasně. Dá se říct že mám celkem slušný cit pro český jazyk a během studia jsem docela často dělal i překlady, takže průpravu jsem měl. Ze začátku jsem dostával hlavně za úkol ty překlady a dělat úpravu dialogů. Pak jsem pomáhal produkci i se sháněním dabérů. Ke konci jsem i režíroval.

Hádal jsi se s dabéry často ohledně role?
To ne. Spíše to byla podnětná diskuse. Často ti zkušenější přicházeli s vlastními nápady jak vše zlepšit … Byla to příjemná tvůrčí práce. Přistupoval jsem k tomu spíš jako žák co se chce naučit něčemu novému. Dabing jsem bral jako věc co mě posune zase o kus dál.

Takže žádné hvězdné manýry zasloužených dabérů?
Určitě ne. Pracoval jsem s profesionály co dabovali třeba 8 hodin denně v několika studiích. Spíš jsem se divil jak k tomu přistupovali mnohdy intuitivně a často se jim povedlo dabingem v dané postavě odhalit ještě jinou vrstvu a podat to jinak a zajímavěji než ti herci v originále. Ale souhlasím také s tím že originální zvuk dá samozřejmě ucelenější obraz o filmu. Že ten dabing je spíše až druhý výklad uměleckého díla, taková alternativa. Sem tam lepší, sem tam horší než originál.

Často slýchávám názory že současný dabing nesahá tomu z 80tých let ani po kolena
Pamatuji dabingy z 80tých a 70tých let a je pravda že ti dabéři to tak nehrotili. Dabing byl hladší, nebyl takový driáčnícký jako teď, ale na druhou stranu měl spoustu kazů – špatné překlady. Měl jsem možnost přímého srovnání dabingů s původním zněním u Nekonečného příběhu, Indiana Jonese, Četníků a dalších a ten český překlad vůbec neodpovídal původnímu znění. Mnohdy zcela měnil význam nejen vět, ale i celých situací z filmu. Spíš v tomhle hraje velkou roli nostalgie.

A co třeba Luis de Funes vs. František Filipovský?
Ano vím že koluje legenda o tom, že když slyšel Funes své filmy s dabingem od Filipovského, tak sám uznal že je to velmi kvalitní a na jeho úrovni. Ale nikdy jsem neviděl žádnou přímou citaci, takže si myslím že to je uměle vyvolaný mýtus, který nám má potvrzovat výjimečnost tehdejších dabingů.

Asi je nutno dělat rozdíly …
Vím že mnoho dabingů pro významné projekty současnosti co se pouští u filmů i v kinech ( pixarovky, Narnie, Spiderman, pozn redaktora) se dokonce připravují v zahraničí pod dohledem studií, jimž patří filmy. Sami si vybírají hlasy a rozhodují o kvalitě toho co se pustí na světlo. Nebo u Star Wars se dělali castingy a hlasy pro českou mutaci si vybíral osobně George Lucas. Takže ono i zde platí to, že záleží jen na penězích, času a ochotě se tomu věnovat naplno. Určitě nejde říct že v tedy to bylo super a teď je to všechno odbité.

NA OBRAZOVCE

Tvé práce v mediích a v dabingu si všimli i v České televizi …
To je spíš zásluha kamaráda. V české televizi hledali posilu do oddělení tvorby upoutávek pro své pořady a on mě přiměl jít na konkurz. Pouštěli jsme si zhruba 15 ukázek a já jsem je komentoval. Co bych sestříhal jinak, co vylepšil atd. Tady sehrálo velkou roli hlavně to, že jsem měl nasledováno hodně trailerů.

Co přesně tam v současnosti děláš a na čem pracuješ?
Podílím se na ukázkách k pořadům a filmům pro druhý kanál. Střiháme upoutávky o stopáži 20 až 40 vteřin. Třeba propagaci filmům co ČT spolufinancuje a které jdou do kin jsem se ještě nedostal.

Jak sám říkáš, tak ČT spolufinancuje mnoho filmů ročně. Nezdá se ti že až na filmy Filipa Renče a par dalších výjimek tu chybí čisté žánrovky?
V Česku je do velké míry takové to intelektuálské pohrdání Hollywoodem a žánrovkama, které hlavně Hollywood produkuje. Všichni tu chtějí točit oduševnělé filmy. Ale myslím že teď je zrovna období, kdy se to zlomí a definitivně se ukáže zda jednoduše čeští filmaři jen na žánrovky nemají. Během příštích 12 měsícůjich jde do kin spousta: Ondříčkův Rok koně, Protektor od Najbrta, dále Lidice či Normal a další. Tady se bude lámat chleba a já se na to velmi těším.

FILMOVÁ SETKÁNÍ

Přejděme od práce trochu někam jinam. Film by měl hlavně pobavit. V tom určitě budeš souhlasit. Neodmyslitelnou součástí kinematografie jsou i různé festivaly, cony či tématické přehlídky. A ty jsi organizátorem tří ročníků menšího setkání filmových fanoušků na uherskohradištsku. Jak tě to napadlo?
Chtěl jsem jednoduše trávit nějaký čas s lidmi co mají film stejně rádi jako já. A určitě to byli příjemné chvíle. Ale taky to celé bylo dost vyčerpávající na organizaci a hlavně součástí toho kolotoče byli různé přednášky na které se člověk musí dobře připravit, pokud nechce aby skončili fiaskem.

Splnilo to tvé očekávání?
Cílem bylo udělat z návštěvníků vědomé diváky bez předsudků a taky je trochu naučit být otevřený novým věcem a tohle se myslím povedlo dobře.

Recenze Máj: Strašný kina pán

Osud je někdy krutý. Ke mně se zachoval zle dnes. Těšil jsem se že si v rámci slevové akce jednoho periferního Pražského multikina za malý peníz užiji hodně muziky a vychutnám si nejnovější pixarovku Wall-E. Jo jo bylo to fajn až do té doby než do sálu naběhlo komando asi 30 rozjařených dětiček. Rychle jsem vyplul ze sálu a uprosil pokladní ať mě nechá jít na něco jiného. A zrovna byl k mání jen Brabcův Máj. Protože jsem nechtěl odejít z kina aniž bych se aspoň na něco kouknul tak jsem šel do toho a čekal nejhorší...

Lepší holub na střeše, než Brabec v hrsti
Brabce nemám rád. Kdysi mi sice sednul svým Králem Ubu a ani Kytice vůbec nebyla špatná. Pak ale dostal absolutní volnost a chuť experimentovat a výsledné Bolero spolu s home videem Krysař jsou nejlepším důkazem toho že nad nesoudným režisérem by měl bdít nějaký zatvrzelý producent. Nejnovější Máj je dokladem toho že tento rádoby neotřelý experimentátor definitivně upadá i do kýčovitosti.

Máj je slepenec opravdu povedených a zároveň strašně kýčovitých záběrů na ňadra, přírodu, ňadra, krásné lidi, ňadra, smyslné dívčiny, ňadra a tak donekonečna. Kýčovitost celého projektu by se dala skousnout, kdyby ovšem byli ty líbivé obrázky nabaleny na pořádný příběh. Tím žel bohu krátká povídka Karla Hynka Máchy není. Na ploše 80 minut je tu nataženo něco co se dá odvyprávět za slabou čtvrt hodinku. Vlastně se vrší jeden efektní záběr na druhý. Vůbec žádná gradace děje. Nic. Stále stejnou rychlostí a stejným způsobem. Dokonce i nejdůležitější a nejdramatičtější scéna otcovraždy mi přišla naprosto sterilní a dokonce bych jí ani pořádně nezaznamenal nebýt toho že pak ještě snad minutu cákala všude na plátně krev (a to doslovně). Korunou celé scény bylo její provedení – nikdy jsem neviděl hloupěji natočený skon tímhle stylem. Tady se projevila také nulová zkušenost českých maskérů s horory nebo válečným filmem.

Lesbičky jsou strašným pánem
Velkým tahákem, co měl na Máj přilákat mladou generaci, byla hudba skupiny Support Lesbiens. Pardon ale několik dýdžejovských variací na “strašný lesa pán“ nepovažuji za filmovou hudbu. Spíš by se to hodilo na diskotéku kolem 4 ráno, kdy už je každému jedno co se hraje.

Jediné co tohle vše mohlo spasit by byli strhující herecké výkony. No Matěj Stropnický má do velitele zbojnické bandy opravdu dost daleko. Raději bych v té roli viděl klidně jeho otce. Jeho Hynek působí spíš jako romantický moula a myslím že v pohádkách České Televize rozhodne dojde většího uplatnění. Sandra Lehnertová neboli Jarmila by se bezpochyby uplatnila v libovolném nočním podniku. V tomhle filmu totiž kromě smyslných pohledů a nahoty nemá co nabídnout. Sandra je krásná dívka, ale nemá jiskru. Je to taková ta vyretušovaná kráska z módních časopisů. Daleko víc smyslně na mě působila Iveta Jiřičková jako členka Vilémova lupičského gangu, která milou Jarmilu v sexepealu nechala daleko za sebou. Jan Tříska v roli kata! Opravdu by mě zajímalo kdo dostal nápad obsadit vetchého Třísku do této role. Nejmarkantněji jsou jeho fyzické indispozice vidět při scéně popravy. Samozřejmě jako recitátor je ovšem bezchybný. Další zkušení harcovníci v čele s Vladimírem Javorským a Jurajem Kukurou moc prostoru nedostali. Pro samé obrázky na krásné ženské těla a romantickou přírodu už pak holt na nic jiného nezbyl prostor.

Hezké, ale prázdné
Ještě bych se zastavil u výpravy. Kostýmy a zvolené lokace tvoří to nejsilnější na celém snímku. Být, často nápadité záběry, jen součástí něčeho jiného, tak tleskám kameramanovi za dobře odvedenou práci. Ale Brabec je megaloman a nabízí vlastně jen tohle a to se časem zákonitě musí omrzet. Nejvíc mě Brabcova nesoudnost pobavila při scénách v kapli. Sledujeme totiž procesí vesničanů k vzdálené horské kapličce aby pak záběry v interiérech byli pořízeny v nějaké katedrále! Opravdu si nedělám srandu.

Nejhorší na celém filmu je ale to, že se bude líbit. Získá si svých 150 tisíc diváků a Brabec bude na další přehlídce českých lvů poplácáván po zádech za dobře odvedenou práci. Mě se třeba stalo že na projekci se mnou byla spousta lidí střední a starší generace – tedy vesměs svátečních diváků a zdatných gaučových sledovatelů tuzemských televizí. Většina z nich ohromeně zírala až do konce závěrečných titulků a pak si ještě zatleskala. Už vidím jak se další masy konzumních diváků hrnou na tu hezkou česku kulturu. O to víc mě zamrzí že třeba při nástupu titulků Nolanova Temného rytíře 90% lidí v sálu začalo kvapem odcházet.

Závěrem:
Brabec ukázal cit pro kameru. Jeho aranžmá scén nemá chybu. Jenže se v tom utopil a nabízí pouze nekonečnou záplavu strašně kýčovitých záběrů na samé hezké líbivé věci. A protože je to nepodloženo dostatečně rozvitým dějem a zahrané topornými herci, vzniká hrozná nuda.
10%

Recenze Bathory: Čachtická paní bez krve a šťávy

Vinna či nevinna? Aneb zmátořil se ještě Jakubisko na stará kolena a ukáže všem jak se točí kvalitní velkofilm? A nebo se definitivně shodí?

Nebudu si hrát na kdovíjakého znalce tvorby slovenského Felliniho, jak se Jakubiskovi občas přezdívá. Ale mám rád jeho Perinbabu (1985) a přímo zbožnuji komediálně hororový seriál Teta aka Pehavý Max a strašidlá (1986). Jenže na zásluhy se nehraje a i u Jakubiska platí, že v obecném povědomí diváků zůstává maximálně poslední počin toho kterého tvůrce. A tím bylo opovrhované Post Coitum (2004). To začíná zavánět průšvihem.

Pan režisér patří do skupiny silných tvůrců dob minulých, kteří svého vrcholu dosahovali v 70 a 80tých letech minulého století. Těmto se v porevoluční době většinou obrazně zadřel motor a až na výjimky se jím nikdy nepodařilo navázat kvalitativně na léta minulá. I Jakubisko stejně jako Věra Chytilová nebo Jiří Menzel v divokých 90tých letech jen paběrkuje a marně vzpomíná na zašlou slávu. To už vypadá zle, že?

Bude se točit?

Navíc všechny ty medializované problémy co vznik bathoryčky provázeli budí už dopředu skepsi a nulové očekávání od tohoto projektu. Potíže s penězi, hodně natahované postprodukční práce, nekonečné stříhání, problémy s kvalitou českého dabingu, krádež natočeného materiálu v téměř finálním sestřihu a o rok odložená premiéra. Bál jsem se a netěšil se na definitivní konec kariéry mistra snových sekvencí.

No nebudu dlouho popisovat notoricky známou předlohu filmu. Pro lidi co zajdou na Bathory do kina je stejně mnohem důležitější jméno režiséra než cokoliv jiného. Spojení Alžběty Bathoryové s Jakubiskem dává naději v psychadelický zážitek ve stylu Burtonova Sweeney Todda. Jakubisko se dané látky chopil ale jinak než se čekalo. Netočí divácky vděčnou rekonstrukci pověry o krvavé paní, ale naopak se snaží hraběnku očistit a dost míchá zažitou pověrou. Vykašlal se úplně na legendu a nesnaží se točit co už před ním natočil stejným stylem mnohokrát někdo jiný.

Ve filmu se hodně upozaďují pověry. Nedojde ani na krvavou lázeň a ani moc na čarodějnické báchorky. Alžběta je vykreslena jako šlechtična, která má po smrti manžela velké problémy udržet svůj obří majetek ve světě ovládaném muži. Kdepak bestiální vražedkyně. Naopak velmi chytrá a milující matky, která je obětí mocenských intrik.

Děleno třemi

Samotný film je rozdělený, na trochu natahované ploše 150 minut, do tří kapitol. Každá z nich je úplně jiná. Film kmitá mezi intrikářským thrillerem, snovým experimentem, hororem, romancí a místy komedií. Takový guláš všeho možného co by mohlo zapůsobit na nejširší možné publikum. Každý by si měl v bathoryčce najít to své. Kluci vojáčky a bojování, milovnice Danielle Steel romantiku mezi Alžbetou a jejím malířem Caravaggiem, ti náročnější složité konspirace a tak dále. A tohle je onen problém. Bathory je na místní podmínky moc nákladný film a jeho zaplacení na tomto trhu je nemožné. Proto Jakubisko musel udělat dost kompromisů a z části zahodit co jej nejvíc zdobí a snaží se zavděčit všem a to s výhledem že film musí být srozumitelný nejen pro Evropany, ale i pro zámořské diváky. Navíc je vidět že kvůli požadavkům jednoho z koproducentů, České televizi, je Bathory zahlceno strašně moc vedlejšími liniemi a kupou postav pro samotný film nedůležitých. Bathory totiž nemá fungovat jen jako film, ale brzy se s ním setkáme v rozšířené podobě minisérie i na televizních obrazovkách. Žádná postava kromě nejdůležitějších Alžbety a jejího úhlavního nepřítele paladina Thurza, v podání Karla Rodena, nedostane prostor delší než pár minut a není prostě čas se s kýmkoliv ztotožnit a vžít se do něj. Tak se stalo že skoro komparsní role mají takoví herci jako Franco Nero či Bolek Polívka.

Fellini zpod Tater nenatočil film na který by se vzpomínalo i po letech s úctou jako třeba na filmy od Vláčila. Uznat se mu ovšem musí že předvedl na česko-slovenské poměry solidní podívanou.

Ach ti mniši

Začnu herci. Anna Friel pro roli Alžběty Bathoryové byla trefa do černého. Působí přirozeně. Bez problému jsem ji uvěřil matku co přišla o ještě nenarozené dítě i poblouzněnou dívku laškující se svým malířem. Říká se že film je tak dobrý jak je dobrý jeho záporák. A tím v bathoryčce je Karel Roden. Muž, který se ve světě uchytil jako herec psychopatů na klíč si své uhraje i zde. Jeho Juraj Thurzo není jen zlou figurkou na černobílé šachovnici vztahů. Nezjištně zachraňuje toho, jehož smrt by mu jen vynesla lepší postavení a plně dokáže uznat. kvality své soupeřky Alžběty. A co další? Tohle jsem už naťukl dříve. Kromě režisérovi manželky Deany Horváthové v celkem zbytečné roli čarodějky Darvulie tu skoro nikdo nemá prostor pořádně předvést svou postavu. Škoda hlavně Nerova krále Matyáše a dvojice mnichů vypravěčů celého příběhu. Ti jsou degradováni jen na jakési figurky občas vnášející do temného děje trochu odlehčení. Už jen chuťovkami pak jsou štěky Upíra Krejčího v roli mnicha a Zdeňka Srstky jako kata.

A teď to ostatní. Hlavně režie. Povedlo se Jakubiskovi důstojně poprat s tak náročným projektem a jako jedinému předlistopadovému tvůrci, kromě Jiřího Menzela, i v novém miléniu vrátit v plné síle? Ne tak jednoznačně, ale ano povedlo. Na malý český rybníček to stačí. Obávám se ale, že ve světě moc velkou díru neudělá.

Neurazíš? Nevyhraješ!

Bathory je mišmaš co nemá nikoho urazit a zavděčit se má všem. Pryč je skoro úplně to co dělá Jakubiska Jakubiskem. Snových výjevů je pomálu. Samozřejmě patří mezi to nejlepší z filmu. Jenže celkově hraje hlavně na jistotu a moc neexperimentuje. Holt svěřené miliony mu asi dost spoutávají ruce. U jeho starších děl jsem miloval to hračičkovství, tu lásku k filmu a množství nápadů propašovaných do záběrů. Bathory je v první řadě přehlídkou efektně vyhlížejících kompozicí a působí na mě dojmem že prostě musí za každou cenu působit světově a pompézně. A to je chyba. Jakubisko absolutně nezvládl to nejdůležitější na kostýmové podívané. Hrozné jsou úplně všechny scény z bitev a davovky celkově působí neuvěřitelně. Nejvíc jisty v kramflecích je slovenský mág paradoxně v komorních scénách.

Trefou do černého bylo přizvání skvělého kameramana a špatného režiséra v jedné osobě – F. A. Brabce. Díky jeho nápadům a hrátkám s filtry ve spojení s občasnými záblesky Jakubiskovi geniality je Bathory na velkém plátně místy vizuálně úchvatná stejně jako například zahraniční Královna Alžběta: Zlatý věk (2007) s Cate Blanchett. No jo, ale pak přijdou zase záběry na bezradné komparsisty a ochotnické šermíře a vše je v tahu.

Bathory se odehrává v dobách temna. V dobách kdy se ročně na hranici upalovali tisíce nevinných žen za čarodějnictví a v dobách kdy vrcholem lékařství byli pijavice. Přesto mají úplně všichni krásné nažehlené kostýmy bez jediné dírky nebo smítka. Tohle fakt nepůsobí dojmem špinavého středověku. To samé se dá říct o kulisách skanzenů a zámků kde se točilo. Je jasně vidět že se jedná o historické památky a filmaři tam byli jen trpěni. Hodně to pohřbívá atmosféru.

Závěrem:
Jakubisko udělal dobře že se nesnažil natočit svůj film tak jak se všeobecně čekalo. Další varianta známého mýtu o čachtické paní by zapadla bez povšimnutí v hromadě evropských televizních ministerií. Vědom si omezeného rozpočtu experimentuje s formou vyprávění a sem tam mu to vychází. Místy je z toho ale zase skoro nekoukatelný guláš výjevů co nedávají smysl. Na evropské poměry natočil nadprůměrný film. Vyzdvihují jej výborní herci v titulních rolích a největší zbraní je režisérův talent pro snové frekvence. Pohříchu málo využitý. Příliš málo skutečného Jakubiska na úkor snaze se zavděčit všem.

Jsem hodně zvědavý na Bathory v podobě minisérie. Zda se skutečně dočkám prohloubení mnoha vedlejších postav a regulérního komorního drama.

70%

Věčně ve stínu živých

Tohle je první verze mého textu o nemrtvých. Později jsem ji upravil a rozsekl na dva tématické članky. První se věnoval rize historii a druhý čistě pro potěchu - bizarnostem ohledně názvů zombie filmů. Oba můžete najít na gorilla.cz a i na tomto blogu.

Nikde nezastírám že jsem velký hororový fanoušek a to hlavně subžanru zombie filmů. Moji lásku k nemrtvým určil počátek devadesátých let. Tehdy přesně v roce 1994 startovala u nás první komerční televize a ze začátku se snažila nabídnout divákům neotřelou a zajímavou tvorbu. Jo jo kde ty časy jsou. A tak se stalo že tehdy jako 12ti letý jsem se dostal k sledování jednoho z tématických víkendů věnovanému právě tomuto žánru. Během asi 48 hodin jsem viděl nejzásadnější kousky odvětví – Night of the Living Dead (remake 1990), Return of the Living Dead (1985) a Braindead (1992). A poznamenalo mě to panečku jak se patří. Samozřejmě v tom pozitivním smyslu.

Hned s nástupem DVD médií se otevřeli mnohým z nás hororových fanatiků netušené možnosti. Myslím si že jsem dotěď nakoukal opravdu hodně a rozhodl jsem se o své znalosti podělit.

Žánr zombie filmů nikdy nebyl ve středu zájmu. Ono to ostatně ani moc vzhledem k zaměření filmů nejde. Ale byl tu vždy vedle hlavního hororového proudu a některé dekády vyloženě živořil a přežíval. Jindy zase téměř dominoval.

Velmi typické pro tyto snímky je jejich zaměnitelnost. Ano musím uznat že příliš originálními náměty neoplývají. Typický mustr – skupina nic netušících lidí se připlete kam nemá. Tam jsou napadení živými mrtvými. A pak přeživší prchají a snaží se zachránit holý zadek – je v různých modifikacích skoro pokaždé stejný. Dalším poznávacím znakem je často velká levnost takto natočených filmů a neznámí herci co v nich hrají. Málokterý zombie film svou formou vyčnívá nad zbytek a něčím překvapuje.

Zombie film není nic, zač by jste dostali Oscara nebo podobné ocenění. Ale co je mnohem důležitější je fakt že tyhle filmy kupodivu vyloženě lákají začínající režiséry. Přesně takhle začínali dnes jedni z nejznámějších režisérů. Tvůrce Spidermana Sam Raimi debutoval snímkem Evil Dead (1981). Peter Jackson, který si podmanil Středozem a vykouzlil trilogii Pána prstenů startoval kariéru Braindead (1992) a Bad Taste (1987) a samozřejmě mnoho těch co začali zombíky a nikdy hororové vody neopustili. Za všechny nutno jmenovat Georgie A. Romera. Hlavně díky těmto lidem vděčíme za vždy nový závan tlejících lidských těl a nakopnutí subžánru zase o kus dál.

Zombie filmů vzniklo dosud už něco kolem 500. Nikdy však nenašli místo na čelních příčkách video/DVD půjčoven. Nedej bože že by se navíc častěji hráli v konzervativních televizích. Ovšem jejich špatná dostupnost z nich zase dělala undergroundový kult. To bylo ještě před nástupem internetu a torrentů. V tedy byl opravdový fanoušek štěstím bez sebe za každý nový těžce získaný přírůstek.

Většina z nich si za svou minimální rotaci televizemi může také sama. Jsou hodně béčkové a pokleslé a málokdy trikově zdařilé. Fenoménem uvnitř fenoménu je jejich pojmenování. Minimálně nad polovina obsahuje v názvu kouzelné slůvka Zombie nebo Dead. Často taky mají tyhle filmy hned několik názvů. Přeborníky v tomhle jsou Italové, kteří se neštítí přejmenovávat zahraniční klasiky a ani kvůli recyklaci a opakovaným uvedením úplně měnit názvy filmů. Ale paradoxně právě neobvyklý název bývá na mnoha zombie filmech tím nejlepším. Však posuďte sami:

Začít můžeme u válek chtivých: Bloodsucking Nazi Zombies (1983), pokračovat klidně lákáním na lepé děvy: Erotic Nights of the Living Dead (1980). Co může být drsnější než takový: Hard Rock Zombies (1984) nebo Zombi Holocaust (1980)? A to že zombíci umí zabodovat i na poli uměleckém se snaží dokázat: Cannibal Musical i třeba Zombies on Broadway (1945). I na školáky je tu pamatováno: Zombie High aka The School That Ate My Brain (1987) Někdy má název působit vyloženě co nejdivočeji: Biker Zombies from Detroit (2002), Chopper Chicks in Zombietown (1989), I Was a Zombie for the F.B.I. (1982).

A teď ještě ti tvůrčí Italové. A co se týče těch různých mutací názvu, tak třeba: Páter Thomas (1980) Lucia Fulciho je k nepoznání jako City of the Living Dead aka Fear in the City of the Living Dead, nebo v Československu ujatý název Vápníkář.

Když už jsem u Fulciho, tak třeba jeho Zombi 2 (1979), aka Island of the Flesh-Eaters, aka Woodoo, aka Zombie ( fakt jsem se nepřepsal), aka Island of the Living Dead je mimochodem díky číslovce v PŮVODNÍM názvu neználky považován za druhý díl nějaké série. Chyba lávky. Jednička neexistuje. Jen se pod tímto názvem v Itálii uváděl jiný populární masožravý film a pan režisér se jednoduše chtěl přiživit na jeho slávě.

Kdo se v tom pak má orientovat, že?

A teď trochu charakteristiky. Kdo je to zombie? Jak řádí? Čím se vyznačuje? A jak je vůbec vysvětlen jejich vznik?

Většina filmových přízraků jsou sólisti – Frankenstein, Dracula, Vlkodlačí muž. Zombíci k ním moc nezapadají. Jednak útočí ve skupinách a hlavně velmi dlouho ve filmovém světě byli prezentováni jako hloupé nemyslící bytosti. A krom toho nemají žádné charakteristické rysy. Vždy jde o to jak se na tom kterém exponátu vyřádí páni maskéři. Vůbec se též tvůrci nezaobírají tím jak vůbec nemrtví přišli zabíjetzpět mezi živé. Pouze v ranné éře Hollywoodu byli občas pokusy vysvětlovat to řáděním woodoo kněžích. Postupem času se vše omezilo na toxické havárie ( Return of the Libiny Dead) , epidemie (Dawn of the Dead) nebo se na vysvětlování rezignovalo úplně.

Co tedy způsobilo popularitu tohoto subžánru mezi znalci hororů když vlastně zombíci nemají co nabídnout v rovině duševna a tím pádem rafinovanosti napadání živých a v nápaditosti dějových linek?

Zlomem byl rok 1968 a muž , který se jmenoval George A. Romero. Tento Američan stvořil kult jménem Night of the Living Dead (1968). Atmosférický, děsivý a napínavý černobílý

film, který stanovil pevně pravidla na dlouhých 30 let dopředu. V Romeově prvotině nejde největší strach přímo se zombií, ale z lidí. Lépe řečeno z jejich chování a z tohoto co vše jsou ochotní udělat pro vlastní přežití. Noc oživlých mrtvol také pevně definoval počínání nemrtvých. Romero z nich udělal pomalu se ploužící nemyslící hladové bestie. A stejný model kopírovali skoro úplně všichni Romeovy následovníci.

Ale hlavně udělal něco co se nikdo předtím neodvážil. Zakomponoval do svého filmu myšlenku sociální kritiky konzumní společnosti. Přirovnává tupé stádo nemyslících zombíků k stejně tupému stádu prostých konzumních lidí. Obě skupiny nemají vztah k ničemu vyššímu než se pořádně najíst a udělat si tím dobře. Nebál se naplno kritizovat konzum americké společnosti a její úpadek. Zombie už nejsou otroci někoho jiného, jsou otroci vlastního hladu. Neslouží žádnému účelu, ale seskupují se v mašinérii nesmyslného koloběhu hmoty a energie: pojídání, trávení, rozkládání a vylučování, které k ničemu nesměřuje. Už to není hrůza z prázdna vesmíru ale hrůza z prázdna sebe sama. Svou myšlenku Romero dokonale rozvedl v dalších třech pokračováních svého opusu matným, stylově nazvaných: DAWN of the Living Dead, DAY of the Living Dead a LAND of the Living Dead. Po NOCI přeci logicky nastává ÚSVIT a pak DEN. Vše pak končí pesimisticky absolutní nadvládou nemrtvých a jejich vítězstvím na celé ZEMI.

A co bylo dál?

Romero definoval pravidla žánru v průběhu 70tých let. Díky němu přišel na svět nový druh hororových ikon. Zombíci jsou jiní než dosud používané nadpřirozené bytosti typu Dracula, Frankenstein. S ohnilci jde bojovat obyčejnými zbraněmi a je to kontaktní boj. Už není potřeba nadpřirozených schopností.

Nejvíce následovníků měl Romero logicky v domáci Americe a také možná trochu překvapivě v Itálii.

Italská vlna začala už v průběhu 70tých let. V tamějších nočních kinech už nestačilo ke štěstí provozovatelů promítat pouze porno a tak se muselo přitvrdit. K nahotě se nabízí touha šokovat a násilnosti. Do popředí se dostávají kanibalistické filmy a právě zombíci. Obojí se obvykle odehrává na nějakých exotických tropických ostrovech. A obojí má moc společného. Italští tvůrci úplně rezignovali na nějaké poselství lidstvu a bohužel mnohdy i na samotnou hovorovost snímků. Chtějí čistě šokovat. Z Romeova úspěchu si berou jen to nejefektivnější.

Ta tam je napětí. Soustředí se na zobrazování násilí v nejryzejší podobě. Kamera teď neuhýbá ani takovým detailům jako je propíchnutí oční bulvy třískou dřeva. Připomínám že jsou teprve 70tá léta.

Itálii nejvíce charakterizují mizerné masky a kostýmy. Většinou se skládají třeba jen z gumové masky hlavy anebo dokonce “herce“ pouze zašpiní blátem. Slovo herce používám jen v uvozovkách, protože dalším charakteristickým rysem taliánů jsou příšerné výkony lidí

na plátně. Většina děje se odehrává navíc za bílého dne. Takže nedostatky ještě více vyniknou. A zapomínat se nesmí na příšernou syntetizátorovou doprovodnou hudbu. Ano tohle je Itálie.

Typickým představitelem tohoto proudu je režisér Lucio Fulci. Kdysi byl obstojným tvůrcem kriminálek. Postupně zakrní a točí pouze násilnické zombie filmy a svou kariéru končí mixem úchyláren a erotiky.

Zlatý věk

V anglicky hovořících zemích nejvíc nemrtvým přejí 80tá léta. Požehnaná toť desetiletka hororům obecně. V této době spatřují světlo světa slavné série Halloween (1978), Pátek třináctého (1980) a Noční můra z Elm Street (1984). Taktéž v zombie subžánru vznikají největší klasiky. A je to hravé, hodně hravé.

O tom jak je těžké zabít lesní démony ví totiž své Ash z trilogie Evil Dead Sama Raimiho. Nejen mimozemšťanům ukazuje zač je toho loket Australan Peter Jackson v Braindead a Bad Taste. Poprvé nemrtví získávají sprinterské schopnosti a promluví. Lagendární hlášku „Brain! Brain!“ uvidíte v sérii Return of Living Dead Dana O´Brienna. Zapomenout nesmím ani na šíleného vědce Re-Animatora (1985).

Zároveň je to doba hledání nových možností. Máme nějaké zombie z vesmíru (Plan 9 from Outer Space), zombie z kanálů (C.H.U.D.) či mstící se zombie policajty, u nichž je těžké říct, zda jsou klaďáci či padouši (Maniac Cop). John Carpenter několikrát taky zabrousil k nemrtvým (Mlha, Princ temnot, Duchové Marsu), ale nikdy se nechce uzavírat do jedné hororové škatulky a na rozdíl u Fulciho je schopen rozvíjet fantastické náměty a točit různorodě.

V 90tých letech nastává dočasný soumrak mrtvých. Do pozadí ustupuje celý žánr hororů a ani undergroundoví zombíci ze spodních příček videopůjčoven nejsou výjimkou. Italská škola se vyčerpala a ti co debutovali v minulé dekádě zajímavýma prvotinami přesedlávají do Hollywoodu. Celý žánr hororů drží nad vodou originálními náměty jen Evropané. Píšu že Italové nemají nyní co nabídnout, ale jsou tu přesto dva počiny co stojí za zmínku. Demons (1995) jsou zábavnou hříčkou o tom, jak se z promítání hororového filmu v kině stane opravdový horor a diváci musí čelit tváří v tvář krvelačným monstrum. A čistým zjevením je Delamorte Dellamore (1994) Michele Soaviho. Snad jako jediný film s touto tématikou je vizuálně naprosto úchvatný. Mladý správce hřbitova se zamiluje do dívky, kterou nedávno pohřbil a díky castingu hlavní představitelky a režisérově citu vzniká mix romance, komedie a nadupané akce, která lahodí oku.

S novým miléniem nastává zvrat. Ten má na triku jeden jediný muž. Jedná se tu o remake sraré klasiky z pera, jak jinak, Georgie A. Romera. A tím mužem je Zack Snyder. Jeho předělávka Úsvit mrtvých (2004) -jak příznačné, je kombinací zběsilé akce a prvotřídní

hrůzy. Sprintující, namakaní nemrtví ve skvělých maskách způsobují hotový poprask a stávají se prvním zombie filmem, který ovládne samotný box office amerických kin.

Renesance se dostává i polozapomenutému Romeovi. V této dekádě točí hned tři nové filmy – Land of the Dead (2005), Diary of the Dead (2008) a zřejmě už v menší krizi ohledně názvů i ... of the Dead (2009). Rovněž starší Romeovi filmy se převyprávějí v nových verzích. Nové přírůstky v podobě čtvrtého a pátého dílu dostává i série Return of the Living Dead. V záplavě videonovinek tu je třeba i Boylovo 28 dní poté. Nebýt úspěchu Úsvitu mrtvých nemáme tu ani velkorozpočtovou sérii Resident Evil nebo Já, legenda s blockbusterovým tahounem Willem Smithem (2007)

Po dvacetileté odmlce se teď točí znovu i fanoušky tolik oblíbené parodie: Shaun of the Dead (2004) a Fido (2006). Ty navíc navazují na odkaz mistra Romera a ladně komponují do příběhu i pořádnou dávku kritiky současné konzumní společnosti. K tomu se musí přičíst i nové pohledy na téma v podobě třeba nemrtvých ovcí v Black Sheep (2006) a máme tu druhý vrchol žánru.

Zombíci mají prostě tuhý kořínek a jen tak nic je nezastaví.