Nikde nezastírám že jsem velký hororový fanoušek a to hlavně subžanru zombie filmů. Moji lásku k nemrtvým určil počátek devadesátých let. Tehdy přesně v roce 1994 startovala u nás první komerční televize a ze začátku se snažila nabídnout divákům neotřelou a zajímavou tvorbu. Jo jo kde ty časy jsou. A tak se stalo že tehdy jako 12ti letý jsem se dostal k sledování jednoho z tématických víkendů věnovanému právě tomuto žánru. Během asi 48 hodin jsem viděl nejzásadnější kousky odvětví – Night of the Living Dead (remake 1990), Return of the Living Dead (1985) a Braindead (1992). A poznamenalo mě to panečku jak se patří. Samozřejmě v tom pozitivním smyslu.
Hned s nástupem DVD médií se otevřeli mnohým z nás hororových fanatiků netušené možnosti. Myslím si že jsem dotěď nakoukal opravdu hodně a rozhodl jsem se o své znalosti podělit.
Žánr zombie filmů nikdy nebyl ve středu zájmu. Ono to ostatně ani moc vzhledem k zaměření filmů nejde. Ale byl tu vždy vedle hlavního hororového proudu a některé dekády vyloženě živořil a přežíval. Jindy zase téměř dominoval.
Velmi typické pro tyto snímky je jejich zaměnitelnost. Ano musím uznat že příliš originálními náměty neoplývají. Typický mustr – skupina nic netušících lidí se připlete kam nemá. Tam jsou napadení živými mrtvými. A pak přeživší prchají a snaží se zachránit holý zadek – je v různých modifikacích skoro pokaždé stejný. Dalším poznávacím znakem je často velká levnost takto natočených filmů a neznámí herci co v nich hrají. Málokterý zombie film svou formou vyčnívá nad zbytek a něčím překvapuje.
Zombie film není nic, zač by jste dostali Oscara nebo podobné ocenění. Ale co je mnohem důležitější je fakt že tyhle filmy kupodivu vyloženě lákají začínající režiséry. Přesně takhle začínali dnes jedni z nejznámějších režisérů. Tvůrce Spidermana Sam Raimi debutoval snímkem Evil Dead (1981). Peter Jackson, který si podmanil Středozem a vykouzlil trilogii Pána prstenů startoval kariéru Braindead (1992) a Bad Taste (1987) a samozřejmě mnoho těch co začali zombíky a nikdy hororové vody neopustili. Za všechny nutno jmenovat Georgie A. Romera. Hlavně díky těmto lidem vděčíme za vždy nový závan tlejících lidských těl a nakopnutí subžánru zase o kus dál.
Zombie filmů vzniklo dosud už něco kolem 500. Nikdy však nenašli místo na čelních příčkách video/DVD půjčoven. Nedej bože že by se navíc častěji hráli v konzervativních televizích. Ovšem jejich špatná dostupnost z nich zase dělala undergroundový kult. To bylo ještě před nástupem internetu a torrentů. V tedy byl opravdový fanoušek štěstím bez sebe za každý nový těžce získaný přírůstek.
Většina z nich si za svou minimální rotaci televizemi může také sama. Jsou hodně béčkové a pokleslé a málokdy trikově zdařilé. Fenoménem uvnitř fenoménu je jejich pojmenování. Minimálně nad polovina obsahuje v názvu kouzelné slůvka Zombie nebo Dead. Často taky mají tyhle filmy hned několik názvů. Přeborníky v tomhle jsou Italové, kteří se neštítí přejmenovávat zahraniční klasiky a ani kvůli recyklaci a opakovaným uvedením úplně měnit názvy filmů. Ale paradoxně právě neobvyklý název bývá na mnoha zombie filmech tím nejlepším. Však posuďte sami:
Začít můžeme u válek chtivých: Bloodsucking Nazi Zombies (1983), pokračovat klidně lákáním na lepé děvy: Erotic Nights of the Living Dead (1980). Co může být drsnější než takový: Hard Rock Zombies (1984) nebo Zombi Holocaust (1980)? A to že zombíci umí zabodovat i na poli uměleckém se snaží dokázat: Cannibal Musical i třeba Zombies on Broadway (1945). I na školáky je tu pamatováno: Zombie High aka The School That Ate My Brain (1987) Někdy má název působit vyloženě co nejdivočeji: Biker Zombies from Detroit (2002), Chopper Chicks in Zombietown (1989), I Was a Zombie for the F.B.I. (1982).
A teď ještě ti tvůrčí Italové. A co se týče těch různých mutací názvu, tak třeba: Páter Thomas (1980) Lucia Fulciho je k nepoznání jako City of the Living Dead aka Fear in the City of the Living Dead, nebo v Československu ujatý název Vápníkář.
Když už jsem u Fulciho, tak třeba jeho Zombi 2 (1979), aka Island of the Flesh-Eaters, aka Woodoo, aka Zombie ( fakt jsem se nepřepsal), aka Island of the Living Dead je mimochodem díky číslovce v PŮVODNÍM názvu neználky považován za druhý díl nějaké série. Chyba lávky. Jednička neexistuje. Jen se pod tímto názvem v Itálii uváděl jiný populární masožravý film a pan režisér se jednoduše chtěl přiživit na jeho slávě.
Kdo se v tom pak má orientovat, že?
A teď trochu charakteristiky. Kdo je to zombie? Jak řádí? Čím se vyznačuje? A jak je vůbec vysvětlen jejich vznik?
Většina filmových přízraků jsou sólisti – Frankenstein, Dracula, Vlkodlačí muž. Zombíci k ním moc nezapadají. Jednak útočí ve skupinách a hlavně velmi dlouho ve filmovém světě byli prezentováni jako hloupé nemyslící bytosti. A krom toho nemají žádné charakteristické rysy. Vždy jde o to jak se na tom kterém exponátu vyřádí páni maskéři. Vůbec se též tvůrci nezaobírají tím jak vůbec nemrtví přišli zabíjetzpět mezi živé. Pouze v ranné éře Hollywoodu byli občas pokusy vysvětlovat to řáděním woodoo kněžích. Postupem času se vše omezilo na toxické havárie ( Return of the Libiny Dead) , epidemie (Dawn of the Dead) nebo se na vysvětlování rezignovalo úplně.
Co tedy způsobilo popularitu tohoto subžánru mezi znalci hororů když vlastně zombíci nemají co nabídnout v rovině duševna a tím pádem rafinovanosti napadání živých a v nápaditosti dějových linek?
Zlomem byl rok 1968 a muž , který se jmenoval George A. Romero. Tento Američan stvořil kult jménem Night of the Living Dead (1968). Atmosférický, děsivý a napínavý černobílý
film, který stanovil pevně pravidla na dlouhých 30 let dopředu. V Romeově prvotině nejde největší strach přímo se zombií, ale z lidí. Lépe řečeno z jejich chování a z tohoto co vše jsou ochotní udělat pro vlastní přežití. Noc oživlých mrtvol také pevně definoval počínání nemrtvých. Romero z nich udělal pomalu se ploužící nemyslící hladové bestie. A stejný model kopírovali skoro úplně všichni Romeovy následovníci.
Ale hlavně udělal něco co se nikdo předtím neodvážil. Zakomponoval do svého filmu myšlenku sociální kritiky konzumní společnosti. Přirovnává tupé stádo nemyslících zombíků k stejně tupému stádu prostých konzumních lidí. Obě skupiny nemají vztah k ničemu vyššímu než se pořádně najíst a udělat si tím dobře. Nebál se naplno kritizovat konzum americké společnosti a její úpadek. Zombie už nejsou otroci někoho jiného, jsou otroci vlastního hladu. Neslouží žádnému účelu, ale seskupují se v mašinérii nesmyslného koloběhu hmoty a energie: pojídání, trávení, rozkládání a vylučování, které k ničemu nesměřuje. Už to není hrůza z prázdna vesmíru ale hrůza z prázdna sebe sama. Svou myšlenku Romero dokonale rozvedl v dalších třech pokračováních svého opusu matným, stylově nazvaných: DAWN of the Living Dead, DAY of the Living Dead a LAND of the Living Dead. Po NOCI přeci logicky nastává ÚSVIT a pak DEN. Vše pak končí pesimisticky absolutní nadvládou nemrtvých a jejich vítězstvím na celé ZEMI.
A co bylo dál?
Romero definoval pravidla žánru v průběhu 70tých let. Díky němu přišel na svět nový druh hororových ikon. Zombíci jsou jiní než dosud používané nadpřirozené bytosti typu Dracula, Frankenstein. S ohnilci jde bojovat obyčejnými zbraněmi a je to kontaktní boj. Už není potřeba nadpřirozených schopností.
Nejvíce následovníků měl Romero logicky v domáci Americe a také možná trochu překvapivě v Itálii.
Italská vlna začala už v průběhu 70tých let. V tamějších nočních kinech už nestačilo ke štěstí provozovatelů promítat pouze porno a tak se muselo přitvrdit. K nahotě se nabízí touha šokovat a násilnosti. Do popředí se dostávají kanibalistické filmy a právě zombíci. Obojí se obvykle odehrává na nějakých exotických tropických ostrovech. A obojí má moc společného. Italští tvůrci úplně rezignovali na nějaké poselství lidstvu a bohužel mnohdy i na samotnou hovorovost snímků. Chtějí čistě šokovat. Z Romeova úspěchu si berou jen to nejefektivnější.
Ta tam je napětí. Soustředí se na zobrazování násilí v nejryzejší podobě. Kamera teď neuhýbá ani takovým detailům jako je propíchnutí oční bulvy třískou dřeva. Připomínám že jsou teprve 70tá léta.
Itálii nejvíce charakterizují mizerné masky a kostýmy. Většinou se skládají třeba jen z gumové masky hlavy anebo dokonce “herce“ pouze zašpiní blátem. Slovo herce používám jen v uvozovkách, protože dalším charakteristickým rysem taliánů jsou příšerné výkony lidí
na plátně. Většina děje se odehrává navíc za bílého dne. Takže nedostatky ještě více vyniknou. A zapomínat se nesmí na příšernou syntetizátorovou doprovodnou hudbu. Ano tohle je Itálie.
Typickým představitelem tohoto proudu je režisér Lucio Fulci. Kdysi byl obstojným tvůrcem kriminálek. Postupně zakrní a točí pouze násilnické zombie filmy a svou kariéru končí mixem úchyláren a erotiky.
Zlatý věk
V anglicky hovořících zemích nejvíc nemrtvým přejí 80tá léta. Požehnaná toť desetiletka hororům obecně. V této době spatřují světlo světa slavné série Halloween (1978), Pátek třináctého (1980) a Noční můra z Elm Street (1984). Taktéž v zombie subžánru vznikají největší klasiky. A je to hravé, hodně hravé.
O tom jak je těžké zabít lesní démony ví totiž své Ash z trilogie Evil Dead Sama Raimiho. Nejen mimozemšťanům ukazuje zač je toho loket Australan Peter Jackson v Braindead a Bad Taste. Poprvé nemrtví získávají sprinterské schopnosti a promluví. Lagendární hlášku „Brain! Brain!“ uvidíte v sérii Return of Living Dead Dana O´Brienna. Zapomenout nesmím ani na šíleného vědce Re-Animatora (1985).
Zároveň je to doba hledání nových možností. Máme nějaké zombie z vesmíru (Plan 9 from Outer Space), zombie z kanálů (C.H.U.D.) či mstící se zombie policajty, u nichž je těžké říct, zda jsou klaďáci či padouši (Maniac Cop). John Carpenter několikrát taky zabrousil k nemrtvým (Mlha, Princ temnot, Duchové Marsu), ale nikdy se nechce uzavírat do jedné hororové škatulky a na rozdíl u Fulciho je schopen rozvíjet fantastické náměty a točit různorodě.
V 90tých letech nastává dočasný soumrak mrtvých. Do pozadí ustupuje celý žánr hororů a ani undergroundoví zombíci ze spodních příček videopůjčoven nejsou výjimkou. Italská škola se vyčerpala a ti co debutovali v minulé dekádě zajímavýma prvotinami přesedlávají do Hollywoodu. Celý žánr hororů drží nad vodou originálními náměty jen Evropané. Píšu že Italové nemají nyní co nabídnout, ale jsou tu přesto dva počiny co stojí za zmínku. Demons (1995) jsou zábavnou hříčkou o tom, jak se z promítání hororového filmu v kině stane opravdový horor a diváci musí čelit tváří v tvář krvelačným monstrum. A čistým zjevením je Delamorte Dellamore (1994) Michele Soaviho. Snad jako jediný film s touto tématikou je vizuálně naprosto úchvatný. Mladý správce hřbitova se zamiluje do dívky, kterou nedávno pohřbil a díky castingu hlavní představitelky a režisérově citu vzniká mix romance, komedie a nadupané akce, která lahodí oku.
S novým miléniem nastává zvrat. Ten má na triku jeden jediný muž. Jedná se tu o remake sraré klasiky z pera, jak jinak, Georgie A. Romera. A tím mužem je Zack Snyder. Jeho předělávka Úsvit mrtvých (2004) -jak příznačné, je kombinací zběsilé akce a prvotřídní
Renesance se dostává i polozapomenutému Romeovi. V této dekádě točí hned tři nové filmy – Land of the Dead (2005), Diary of the Dead (2008) a zřejmě už v menší krizi ohledně názvů i ... of the Dead (2009). Rovněž starší Romeovi filmy se převyprávějí v nových verzích. Nové přírůstky v podobě čtvrtého a pátého dílu dostává i série Return of the Living Dead. V záplavě videonovinek tu je třeba i Boylovo 28 dní poté. Nebýt úspěchu Úsvitu mrtvých nemáme tu ani velkorozpočtovou sérii Resident Evil nebo Já, legenda s blockbusterovým tahounem Willem Smithem (2007)
Po dvacetileté odmlce se teď točí znovu i fanoušky tolik oblíbené parodie: Shaun of the Dead (2004) a Fido (2006). Ty navíc navazují na odkaz mistra Romera a ladně komponují do příběhu i pořádnou dávku kritiky současné konzumní společnosti. K tomu se musí přičíst i nové pohledy na téma v podobě třeba nemrtvých ovcí v Black Sheep (2006) a máme tu druhý vrchol žánru.
Zombíci mají prostě tuhý kořínek a jen tak nic je nezastaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat