Co spojuje tyto tři sochařky? Jedna je z Polska, zbylé dvě z bývalého Československa. Ale hlavně společně studovali v padesátých letech v ateliéru Josefa Wagnera v Praze. Ovšem to hlavní proč je jím věnována společná výstava je samozřejmě jejich podobné umělecké cítění a velmi podobné životní osudy. Všechny tři totiž spojuje nelehký úděl na tomto světě a mnoho osobních tragedií. Navíc v době 50. a 60. let, kdy se začali nejvíce zapisovat do uměleckých kruhů, tvořilo jen velmi málo sochařek obecně.
V Československu je tato éra dobou, kdy se naše sochařství vrací zpět na vrchol zájmu veřejnosti a právě 60. léta jsou jakýmsi zlatým věkem tohoto uměleckého odvětví u nás. Na díle těchto tří dam můžeme vysledovat i celkový vývin sochařství, směřující od abstrakcí k lidské figuře a lidské existenci celkově. A jestli něco výrazně spojuje tvorbu těchto tří dam, pak je to skutečně jejich záliba v liniích lidských těl.
Jak jsem už dříve uvedl, tak obě Češky i polskou sochařku pojí hlavně tvrdý život. I díla na této výstavě jsou spíše pesimisticky laděna, tesknivé a smutné.Buhužel vzhledem k rozloze interiérů, kde bylo možno ukazovat jejich díla, se jedná jen o zlomek dosavadní tvorby těchto žen. Ovšem i tak díky pečlivému výběru organizátorů skýtá vernisáž s názvem Tři sochařky kvalitní průřez jejich tvorbou.
Jako lidská kůže
Alina Szapocznikow strávila část dětství v koncentračním táboře. Zde přišla o část rodiny a doživotně si tímto pobytem podlomila zdraví. Výraznou měrou se to rovněž podepsalo na její psychice a vnímání okolního světa. Ve výřezu tvorby zastoupené zde v Jízdárně pražského hradu tvoří prim jakési torza ženských těl. Schválně jsou dělané z křehčích materiálů jako umělé hmoty, sádra či papír aby podtrhli křehkost a pomíjivost lidského těla. To vše ještě umocňuje průsvitnost většiny zvoleného materiálu. Netvoří jen ladné obrysy lidských (převážně ženských) těl. Zaměřuje se rovněž na lidskou kůži a ráda budí dojem, že vystavované objekty jsou přímo z ní. Mnohdy umělá hmota, z níchž modeluje, působí dojmem vosku a samotná torza poskládaných těl vypadají jako by byli násilně vyrvány z celku. Jako by někdo nebohé modely stojící Szapocznikow vzorem vysvlékl z kůže, mučil je a záměrně trhal na kusy.Nutno dodat, že velmi často stojí modelem sama sobě.
Tahle Polka za svého života vytvořila velmi rozsáhlé množství svých prací. Na rozdíl od zde přítomných Češek ji v rozletu nebránil srpen 1968, ale mohla tvořit svobodně dál. Na pražské výstavě je sice jen zlomek z mnoha její tvorby. Dá se však říci, že jde o celkem reprezentativní vzorek a že se zaobírá komplexně její kariérou. Zastoupeny tu totiž nejsou pouze pověstné voskově vypadající torza těl, ale i její práce z jiných a pevnějších materiálů. Ať už jde o skulptury z bronzu, vosku, umělých hmot nebo jiných méně častých materiálů, tak vždy mají její výtvory společné rysy. To co je pro ně nejcharakterističtější je spojení hnusu a deprese s krásou ženského těla. Z jejích prací částí obličejů s rty přímo sála erotičnost a smyslnost. Hodně celkovému dojmu napomáhá i to , že nejraději pracuje s materiály v barvě černé, červené a narůžovělé připomínající lidskou kůži.
V zajetí deprese
Dost bylo Szapocznikow. Mrkněme se na práce českých sochařek. Eva Kmentová je krásným příkladem toho, jak na umělce dolehl minulý režim a jak ji komunismus poničil slibně se rozvíjející kariéru. Po invazi sovětských tanků se totiž musela stáhnout do ústraní a místo hodnotných děl, jenž by mohli obdivovat návštěvníci galerií se musela vrhnout na zakázky typu neforemných soch před paneláky na sídlištích. Paní Kmentová je svou povahou smutná a slabá žena plná pochybností. Své nitro přetavuje i do svých prací. Mezi materiály, s nimiž pracuje, převládají beton a drát a snad i vlivem vedlejšáků tvořených na zakázku a bez radosti pro komunistickou architekturu tvoří věci s nádechem industrialismu.
Kromě takto postavených prací najdeme v rámci pražské výstavy i mnoho výtvorů asi nejlépe vystihujících její niternou úzkost a deprese. Často totiž modeluje lidské ruce a vystupující prsty. Působí to tísnivě a strašidelně. Mnohokrát přitom používá jako model sebe samu. Své ruce otiskla do velké části vystavených exponátů. V expozice je k vidění i několik děl, jenž reagují na vnější vjem a při průchodu návštěvníků se dávají do pohybu. Vzhlédla se rovněž hodně v antických vzorech.
Návštěva z Velikonočních ostrovů
Třetí, zde zastoupená umělkyně, Věra Janoušková se od kolegyň celkem dost odlišuje. Jednak zde vystavovanými exponáty a také svou náturou. Narozdíl od Polky a druhé české zástupkyně je povahově mnohem otevřenější a veselejší. Častokrát své emoce přetavuje do práce. Je to typická představitelka českého popartu a zastánkyně kinetiky. Velmi ráda ve svých dílech vystavuje zrcadlo konzumnímu způsobu života a záměrně její sochy budí dojem syrové reality. Pro účely této výstavy bylo ovšem použito prací spíše vážnějšího ladění. Tak aby splívali s tvorbou obou souputnic.
V Jízdárně nalezneme množství skulptur vytvořených smaltováním, nebo svařením starých věcí denní potřeby. Její práce je složena z tak bizarních součástí jako jsou použité pekáče od buchet, staré vyhozené hrnce, kovovů trubky od potrubí či kroužky ze sprchových závěsů. Záměrně působí dojmem tvrdosti, hranatosti nebo úplné beztvarosti a neohrabanosti. Úlomek její tvorby zde vystavený si tak opravdu hodně vybočuje z její obvyklé tvorby, kde promítá spíš svou veselou povahu a smysl pro humor s nadsázkou. Koneckonců je autorkou groteskních a snových soch, mimo jiné ji velmi proslavili její variace na Otce Ubu. Zde jsou vystaveny spíše sochy vzniklé spojováním těžkých kvádrů betonu a podobných těžkých materiálů a záměrně působí velmi rozložitým dojmem.
Aby byla ještě více zdůrazněna její propojenost s Szapocznikowou a hlavně Kmentovou, tak je tu k vidění i část z tvorby pod vlivem antických vzorů a také torza ženských těl. Ovšem na rozdíl od sošek Polky působí ty její mnohem robustnějším dojmem. Takové Věstonické Venuše dvacátého století. Sice se věnuje taktéž lidskému, potažmo ženskému, tělu. Jenže od svých kolegiň se liší tím, že nikdy nemodeluje dle svého vlastního těla. Spíše odkazuje na starší kultury a několik prací zde vystavených bust lidských hlav budí dojem, jako by je někdo právě přivezl z Velikonočních ostrovů.
Závěrem:
Organizátorům akce se povedlo na relativně malý prostor vtěsnat vskutku reprezentatvní průřez prací všech tří sochařek. Jde sice jen o zlomek jejich tvorby, ale poměrně dobře vypovídají o jejich díle. Povedlo se též dokonale skloubit nenásilnou formou jejich podobné práce a můžeme tedy porovnat jak se všechny tři, každá po svém, vypořádali s těžkostmi vlastního bytí a jejím promítnutím do vlastních prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat