Je fajn snažit se na sobě pracovat a nastavit si nějaké pravidla vlastní nepohody. Mám volno a nemusím udělat nic navíc, přesto se pouštím do úkolů, které nejsou snadné a které mi nepřinesou okamžitý profit. Ale co když se mé okolí jen hemží prevíty, kteří mají za celoživotní poslání vycucnout mi veškerou energii?
Ještě než se pustím do oněch lidských vysavačů, ještě pár slov o tom snažení se. Je dobré neustrnout na místě a stále zkoušet nové a pokoušet se vylepšit výsledek tam, kde jsem minule selhal. Ovšem zase ne úplně pořád. Nejde pouze růst a neustále posouvat limity svých možností. Z toho se člověk v lepším případě na čas zataví, v tom horším úplně vyhoří a nebo si navodí tak špatný psychický stav, že je zralý na psychiatrické léčení. Sám takové stavy znám. Dokonce z nedávné doby, kdy jsem zároveň pracoval na cizím, k tomu se intenzivně připravoval na vlastní podnikání, učil se na přijímačky na veřejnou VŠ a do toho všeho ještě intenzivně běhal a trochu cvičil.
Ale jako jo - makejme. Má to smysl ...
Jenže, co když jsou v mém okolí negativní lidi, kteří se veškeré snaze vysmívají a navíc se pohybuji v prostředí, které vyzařuje špatnou auru?
Snadná rada zní VYHNI SE TĚMTO LIDEM A TĚMTO MÍSTŮM. Ale! ...Co když je takových osob a míst kolem mně většina?
Jsem v práci, která mi generuje hodně peněz za málo snahy. Navíc si v ní můžu do velké míry dělat své vlastní věci a tím pádem vlastně stále růst. Skvělé, ne? Problémem je, že jsem obklopen negativními lidmi, kteří stále jen frflají na vše kolem sebe. Idealistické řešení našeptává "Hele dluhy nemáš, v Praze práci najdeš vždy, tak se na to v*ser."
Zas tak jednoduché to není. Čeká mě letos (doufám) návrat do školy a než si vše sedne, nechci si zbytečně komplikovat život. Takže zůstanu beze snahy o změnu v práci, která mě ubíjí a kde přicházím o spoustu energie potřebné na důležité činnosti? Ne úplně, pár tipů jak omezit přísun špatné energie bych tu přeci jen měl:
- když je v bezprostřední blízkosti notorický stěžovatel či klevetník, odcházím mimo jeho doslech. Pokud tak nemůžu učinit, pustím si alespoň meditační/relaxační hudbu z mp3.
- jsou v mé blízkosti snadno ovladatelní a zmanipulovatelní jedinci? S těmito udržuji co nejmenší možný kontakt. Proč vynakládat značné úsilí na to, abych někoho takového přesvědčil o své pravdě, pokud za chvíli podlehne jinému člověku s úplně jinou pravdou...?
- je tam člověk, na kterého se jen podívám a je mi nějak divně, zle? No zase se snažím se s ním bavit co nejméně.
- je tam člověk, který je jinak fajn, ale pod vlivem negativistického okolí taky začne blbě kafrat? Tak se na něj usměji, řeknu nějakou srandičku a snažím se změnit téma na pozitivní. Skoro vždy mi tohle zafungovalo.
- negativisti se rádi shlukují a dělají hluk. když je jich obrovská přesila, snažím se být "neviditelný."
- (někteří) negativisti si uvědomují svůj špatný dopad na okolí a činí jím to radost. Proto se v takovém prostředí snažím všemi silami nedat najevo chvilkovou slabost a tvářím se suverénně a nad věcí. Většinou to ani nemusím předstírat ... :-)
Co Vaše zkušenosti s negativními lidmi?
Jak se Vy sami bráníte vysávání energie?
Jakým způsobem naopak dobíjíte baterky?
Rád se sám přiučím novým fíglům jak zatočit s těmito prevíty :-)
Zobrazují se příspěvky se štítkemlidská psychika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemlidská psychika. Zobrazit všechny příspěvky
středa 22. dubna 2015
úterý 13. ledna 2015
Pětkrát "někdy" na cestě za štěstím - Paulo Coelho
Několik důležitých pravd, které je dobré přijmout, máme-li stanout na své cestě ke štěstí.
Všichni máme na to, abychom našli svůj vlastní osud, abychom změnili v realitu svou „osobní legendu“. Vždycky máme nějakou volbu, i když se nám třeba nelíbí nebo nám nevyhovuje. Ve svých citech nejsme slepí, i když se téměř dusíme bez lidí, které potřebujeme. Vždycky máme sílu překročit jakoukoli překážku, kterou jsme nastolili sami sobě v podobě zdi slepené z problémů.
Všichni jsme se narodili jako vítězi. Léta v nás však ubíjejí víru v sebe sama. Můžeme se stát kým chceme, můžeme získat všechno, co si přejeme, jsme schopni pokořit jakýkoli vrchol, jenom se bojíme opustit svou „komfortní zónu“. Bojíme se porušit obvyklý řád. Máme obavu říci „ne“, pokud by nás to mělo na dalších pár let vzdálit od touženého cíle.
Pojďme si rozebrat pět základních „někdy“ na cestě za štěstím, jak je postuloval brazilský spisovatel Paolo Coelho. Abychom byli šťastnější, je přeci jen NĚKDY třeba:
1. Někdy se člověk musí dát do běhu, aby viděl, kdo poběží s ním
Všichni jsme omylní. A každý má šanci na druhý pokus. Štěstí a vnitřní síla dokážou překonat jakékoli překážky. Ale to hlavní, co potřebujeme, je jistota, že někdo potřebuje nás. Pouze víra, že jsme milováni i se svými malými nedostatky a ne vždycky úspěšnými nápady, nám dává křídla a umožňuje, abychom viděli světlo i v úplně temné místnosti.
Všichni už jsme někdy zažili nějaký pád. Pravda je, že ne všichni dokážou vstát, ale ti, kteří v sobě našli sílu žít dál a nevzdávat se, by měli být vděčni nejen své vnitřní pevnosti, ale také lidem, kteří jim podali v tu správnou chvíli ruku.
Někdy je lepší riskovat, a získat tak možnost udělat další krok. Tam, kam velmi toužíme jít, třebaže tam půjdeme s obavami. Člověk přece pozná, čeho je skutečně schopen, pouze za cenu rizika. Bude-li sedět na místě, k cíli se určitě nepřiblíží. A když přitom ve tvářích svých blízkých vidí podporu, když mu sílu dodává také jejich přesvědčení o jeho úspěchu, může si být jist, že má nablízku ty správné lidi.
Strach z rizika se v nás ukládá od raného dětství. Když jsme slýchali „tam nechoď“, „na to nesahej“ nebo prostě jenom „ne“, vnukalo nám to jistá omezení. Zvykli jsme si, že jakékoli jednání má své nepřekročitelné hranice. A mylně jsme uvěřili, že na nás záleží jen málo věcí. I když ve skutečnosti na nás závisí to vůbec nejdůležitější: naše štěstí.
Člověk je často využíván – buď aby na něj někdo svalil vlastní vinu, nebo aby nějak zabil čas, či pro získání nějaké materiální výhody. My sami ale také často ať už vědomě či podvědomě využíváme jiné.
Měli bychom se naučit říkat lidem to, co jim chceme říci, nikoli to, co oni chtějí slyšet. Lidé mají sklon k hájení svých zájmů, ale tato obrana se rozplyne, jde-li o blízkého člověka. Nebojte se říkat, co si myslíte, protože ten, pro koho je to důležité, uslyší hned napoprvé a udělá si patřičný závěr. Pro koho to důležité není, nepochopí ani po sáhodlouhých debatách.
Dávejte si záležet na tom, co říkáte svým blízkým. Vaše rady jsou jejich rozhodnutím pro budoucnost.
Naučte se rozlišovat lidi, ale nedělte je na „dobré“ a „špatné“, nýbrž na „blízké“ a „cizí“. V každém z nás je spousta dobrého a spousta špatného. My sami volíme, jací budeme k lidem, které potřebujeme. V naší duši probíhá denodenně boj andělů s démony.
A každý den někdo vítězí a druhý prohrává. Je třeba si pamatovat, že i temná strana může obsahovat dobré úmysly. Stačí si vzpomenout na teorii „jin-jang“ a život bude jednodušší.
Tělo je pohyblivé, duše má však vždycky nějaký rámec. Teprve když pochopíme, že náš život je krátký a má jen jednoho hlavního hrdinu – nás samotné – a že ti kolem nás jsou prostě jen masou lidí, teprve tehdy dokážeme náležitě prožít zbývající léta. Jiným prostě nesmíte dovolit, aby řídili váš život. Pouze vy jste pánem každého svého dne. Vy jste vladař a majitel svých rozhodnutí. Vaše volba – to je zákon vašeho života.
Тeprve když si uvědomíme, že zvládneme všechno, že náš vnitřní svět je širší než nám dříve známý rámec, dokážeme dělat i nemožné. Důležité je neztrácet čas a žít – ne se bát a vědomě sám sebe zavírat do klece. Nebojte se rizika. Teprve riziko vám ukáže, kdo vás podporuje.
Kdo vás neodsoudí, ale poradí. Kdo se od vás neodvrátí se slovy „Já jsem ti to říkal!“, ale naopak vás po nezdaru obejme. Buďte pyšní na ty, kdo jsou s vámi ne snad fyzicky, ale morálně. Vždyť skutečná síla nespočívá v těle, ale v duši. Skrývá se v umění riskovat a uvidět, kdo je na naší straně, nebát se a nežít ve lži.
Nе všichni za vámi půjdou v těžké době. Někdo raději zůstane u ztroskotané lodi, protože neuvěří ve vaši sílu, jiný zkusí najít jinou loď v naději na snadnější záchranu a někdo prostě beze slova zmizí v prázdnotě. Někoho odnese čas, jiného umoří závist, ale ti, kdo s vámi půjdou ze dna až na vrchol a nebudou se bát překážek, ti vám budou dodávat ducha.
Takoví lidé vám ve tři ráno zavolají, aby vám řekli „Všechno jsi udělal správně, prostě doba ještě nenazrála…“. S takovými lidmi je dobré žít, dodávají nám sílu pouhou svou přítomností, někdy i slovy a nejčastěji porozuměním a vírou v naše síly.
V lásce je síla života. V lásce je skryto úsilí stát se lepším. Nebojte se pustit ty, které držíte. Pochopte, že celý život je stejně držet nedokážete, dojdou vám síly. Někdy člověk prostě musí vědět, že na něj nezapomenou.
Člověk musí zkrátka pochopit, že milující srdce cestu domů najde vždycky. Milující srdce ví, že to nejlepší není už třeba hledat, je to hned vedle. Zrada je volba. Kdo miluje, vybírat si nebude.
Všichni víme, kde je náš domov. Na domově nejsou důležité zdi, dveře a okna, na domově je pro nás důležitý obsah: útulnost, slabounký poprašek na rámečcích starých fotografií, zvuk hodinových ručiček, skřípající prkno na podlaze v předsíni, dětské schovávačky, sluneční prasátko na levém rohu koberce a jiné maličkosti.
Můžeme postavit nový dům, ale ty staré důležité detaily v něm už nebudou. Historii nelze opakovat, nejde hledat lidi podobné těm z minula. V životě vůbec jde jen málo co opakovat, je třeba cenit si všeho důležitého v konkrétní chvíli a nebát se říci „miluji“, když to člověk cítí. Život je krátký a bát bychom se neměli vůbec …
Žijte, riskujte, učte se a dělejte chyby. Na konci cesty s vámi zůstanou ti, kterým můžete věřit. S takovým zázemím je úspěch zaručen.
autor: Paulo Coelho
Všichni máme na to, abychom našli svůj vlastní osud, abychom změnili v realitu svou „osobní legendu“. Vždycky máme nějakou volbu, i když se nám třeba nelíbí nebo nám nevyhovuje. Ve svých citech nejsme slepí, i když se téměř dusíme bez lidí, které potřebujeme. Vždycky máme sílu překročit jakoukoli překážku, kterou jsme nastolili sami sobě v podobě zdi slepené z problémů.
Všichni jsme se narodili jako vítězi. Léta v nás však ubíjejí víru v sebe sama. Můžeme se stát kým chceme, můžeme získat všechno, co si přejeme, jsme schopni pokořit jakýkoli vrchol, jenom se bojíme opustit svou „komfortní zónu“. Bojíme se porušit obvyklý řád. Máme obavu říci „ne“, pokud by nás to mělo na dalších pár let vzdálit od touženého cíle.
Pojďme si rozebrat pět základních „někdy“ na cestě za štěstím, jak je postuloval brazilský spisovatel Paolo Coelho. Abychom byli šťastnější, je přeci jen NĚKDY třeba:
1. Někdy se člověk musí dát do běhu, aby viděl, kdo poběží s ním
Všichni jsme omylní. A každý má šanci na druhý pokus. Štěstí a vnitřní síla dokážou překonat jakékoli překážky. Ale to hlavní, co potřebujeme, je jistota, že někdo potřebuje nás. Pouze víra, že jsme milováni i se svými malými nedostatky a ne vždycky úspěšnými nápady, nám dává křídla a umožňuje, abychom viděli světlo i v úplně temné místnosti.
Všichni už jsme někdy zažili nějaký pád. Pravda je, že ne všichni dokážou vstát, ale ti, kteří v sobě našli sílu žít dál a nevzdávat se, by měli být vděčni nejen své vnitřní pevnosti, ale také lidem, kteří jim podali v tu správnou chvíli ruku.
Někdy je lepší riskovat, a získat tak možnost udělat další krok. Tam, kam velmi toužíme jít, třebaže tam půjdeme s obavami. Člověk přece pozná, čeho je skutečně schopen, pouze za cenu rizika. Bude-li sedět na místě, k cíli se určitě nepřiblíží. A když přitom ve tvářích svých blízkých vidí podporu, když mu sílu dodává také jejich přesvědčení o jeho úspěchu, může si být jist, že má nablízku ty správné lidi.
Strach z rizika se v nás ukládá od raného dětství. Když jsme slýchali „tam nechoď“, „na to nesahej“ nebo prostě jenom „ne“, vnukalo nám to jistá omezení. Zvykli jsme si, že jakékoli jednání má své nepřekročitelné hranice. A mylně jsme uvěřili, že na nás záleží jen málo věcí. I když ve skutečnosti na nás závisí to vůbec nejdůležitější: naše štěstí.
2. Někdy musíme mluvit tišeji, abychom viděli, kdo nás ve skutečnosti poslouchá
Nikdy se nebojte udělat chybu, protože to, co pokládáte za potřebné a správné, je v dané etapě potřebné a správné právě pro vás. V daný životní okamžik prostě nemůžete jednat jinak. V té chvíli se soustřeďuje celá vaše volba, vy sami. I když se za rok může všechno naprosto změnit, budete vědět, že jste jednali tak, jak vám velelo srdce. Vaše srdce, ne cizí. Všechna rozhodnutí se musejí zakládat na vašem přání žít a přežít a ne na názorech a rozhodnutích někoho jiného.Člověk je často využíván – buď aby na něj někdo svalil vlastní vinu, nebo aby nějak zabil čas, či pro získání nějaké materiální výhody. My sami ale také často ať už vědomě či podvědomě využíváme jiné.
Měli bychom se naučit říkat lidem to, co jim chceme říci, nikoli to, co oni chtějí slyšet. Lidé mají sklon k hájení svých zájmů, ale tato obrana se rozplyne, jde-li o blízkého člověka. Nebojte se říkat, co si myslíte, protože ten, pro koho je to důležité, uslyší hned napoprvé a udělá si patřičný závěr. Pro koho to důležité není, nepochopí ani po sáhodlouhých debatách.
Dávejte si záležet na tom, co říkáte svým blízkým. Vaše rady jsou jejich rozhodnutím pro budoucnost.
Naučte se rozlišovat lidi, ale nedělte je na „dobré“ a „špatné“, nýbrž na „blízké“ a „cizí“. V každém z nás je spousta dobrého a spousta špatného. My sami volíme, jací budeme k lidem, které potřebujeme. V naší duši probíhá denodenně boj andělů s démony.
A každý den někdo vítězí a druhý prohrává. Je třeba si pamatovat, že i temná strana může obsahovat dobré úmysly. Stačí si vzpomenout na teorii „jin-jang“ a život bude jednodušší.
3. Někdy je třeba udělat krok nazpět, aby člověk viděl, kdo ještě stojí na jeho straně
Zaposlouchejte se do zvuku slova „otroctví“. Může být fyzické i morální. Morální otroctví je nebezpečnější. Tělo může změnit zeměpisnou šířku, smýt ze sebe špínu, může změnit teplotní podmínky z „chladu“ na „teplo“, ale duše se stává otrokem navěky. Morální otrok nemůže pohnout ani tělem, neboť hranice jeho otroctví určuje rozhodnutí jiných lidí.Tělo je pohyblivé, duše má však vždycky nějaký rámec. Teprve když pochopíme, že náš život je krátký a má jen jednoho hlavního hrdinu – nás samotné – a že ti kolem nás jsou prostě jen masou lidí, teprve tehdy dokážeme náležitě prožít zbývající léta. Jiným prostě nesmíte dovolit, aby řídili váš život. Pouze vy jste pánem každého svého dne. Vy jste vladař a majitel svých rozhodnutí. Vaše volba – to je zákon vašeho života.
Тeprve když si uvědomíme, že zvládneme všechno, že náš vnitřní svět je širší než nám dříve známý rámec, dokážeme dělat i nemožné. Důležité je neztrácet čas a žít – ne se bát a vědomě sám sebe zavírat do klece. Nebojte se rizika. Teprve riziko vám ukáže, kdo vás podporuje.
Kdo vás neodsoudí, ale poradí. Kdo se od vás neodvrátí se slovy „Já jsem ti to říkal!“, ale naopak vás po nezdaru obejme. Buďte pyšní na ty, kdo jsou s vámi ne snad fyzicky, ale morálně. Vždyť skutečná síla nespočívá v těle, ale v duši. Skrývá se v umění riskovat a uvidět, kdo je na naší straně, nebát se a nežít ve lži.
4. Někdy musíme přijmout nesprávné rozhodnutí, abychom viděli, kdo s námi zůstane, i když se nic nedaří
Jenom psychicky silný člověk dokáže přiznat své chyby. Pohlédnout lidem do tváře a říci: „Ano, chci se omluvit, vím, že vina je na mé straně“. Takoví lidé dokáží začít znovu od nuly. Půjdou po samém dně, ale najdou cestu k novému břehu, jakkoli bude dlouhá.Nе všichni za vámi půjdou v těžké době. Někdo raději zůstane u ztroskotané lodi, protože neuvěří ve vaši sílu, jiný zkusí najít jinou loď v naději na snadnější záchranu a někdo prostě beze slova zmizí v prázdnotě. Někoho odnese čas, jiného umoří závist, ale ti, kdo s vámi půjdou ze dna až na vrchol a nebudou se bát překážek, ti vám budou dodávat ducha.
Takoví lidé vám ve tři ráno zavolají, aby vám řekli „Všechno jsi udělal správně, prostě doba ještě nenazrála…“. S takovými lidmi je dobré žít, dodávají nám sílu pouhou svou přítomností, někdy i slovy a nejčastěji porozuměním a vírou v naše síly.
5. Někdy musíme nechat odejít toho, koho milujeme, abychom viděli, jestli nás miluje natolik, že se vrátí
Nikdy se nesmíme bát nechat někoho odejít. Ten, kdo miluje, neodchází. Nejde si vzít dovolenou do doby, než zas přijdou dobré časy. Nelze si myslet, že po boku toho, koho máme rádi, si nemůžeme vybudovat žádnou kariéru. Právě jen milovaní muži dosahují výšek, jen milované ženy jsou den ze dne krásnější. Štěstí nejde skrýt, přitahuje k sobě jako magnet jen dobré zprávy a úspěch.V lásce je síla života. V lásce je skryto úsilí stát se lepším. Nebojte se pustit ty, které držíte. Pochopte, že celý život je stejně držet nedokážete, dojdou vám síly. Někdy člověk prostě musí vědět, že na něj nezapomenou.
Člověk musí zkrátka pochopit, že milující srdce cestu domů najde vždycky. Milující srdce ví, že to nejlepší není už třeba hledat, je to hned vedle. Zrada je volba. Kdo miluje, vybírat si nebude.
Všichni víme, kde je náš domov. Na domově nejsou důležité zdi, dveře a okna, na domově je pro nás důležitý obsah: útulnost, slabounký poprašek na rámečcích starých fotografií, zvuk hodinových ručiček, skřípající prkno na podlaze v předsíni, dětské schovávačky, sluneční prasátko na levém rohu koberce a jiné maličkosti.
Můžeme postavit nový dům, ale ty staré důležité detaily v něm už nebudou. Historii nelze opakovat, nejde hledat lidi podobné těm z minula. V životě vůbec jde jen málo co opakovat, je třeba cenit si všeho důležitého v konkrétní chvíli a nebát se říci „miluji“, když to člověk cítí. Život je krátký a bát bychom se neměli vůbec …
Žijte, riskujte, učte se a dělejte chyby. Na konci cesty s vámi zůstanou ti, kterým můžete věřit. S takovým zázemím je úspěch zaručen.
autor: Paulo Coelho
středa 17. prosince 2014
Jak jsem se (ne)zbláznil
TENTO TEXT JE PRIMÁRNĚ PRO IDNES.CZ, PROTO SE V NĚM VRACÍM K UŽ NĚKOLIKRÁT PROBRANÉMU TÉMATU. ALE TOHLE JE SKUTEČNĚ JIŽ NAPOSLEDY.
Jak být úspěšným, jak zbohatnout, jak získat první milión, jak se stát osobností, jak zhubnout, jak šikovně manipulovat okolím, jak se vyznat v psychice ostatních ... Jak jak jak jak ... V každém větším knihkupectví mají podobných návodů na zdokonalení života mraky.
Tyhle publikace jsou šikovným byznysem. Pár z nich jsem prolistoval, několik ve své dřívější naivitě přečetl a zodpovědně můžu říci, že valná část má značně podobnou strukturu. Nic objevného v 98,73% z nich nenajdete. Jsem si dokonce jistý, že autoři těch novějších opisovali ze starších bratříčků. Za sebe bych doporučil pouze dvě motivačně-rozvojové publikace. Ale o tom až v závěru tohoto textu, teď mám totiž silné nutkání vykecat se světu se svými zkušenostmi.
Naložím si co nejvíc to půjde, jsem přeci polobůh
Na podzim 2012 jsem byl naducané selátko, při 195cm "velkolepých" 118kg, k tomu připočtu bolesti nohou a zjištění, že mám extrémně vysoký cholesterol. Nic z toho není na čerstvého třicátníka úplně k chlubení. Byl jsem poměrně lenivý i v oblasti duševního rozvoje. Z beletrie jsem vyznával pouze letáky do KFC a Burger Kingu a celkově se tak nějak soustředil hlavně na vydělávání peněz. Bla bla bla
Teď to zkrátím. Vloni jsem trochu šel do sebe, začal sportovat, k povinné četbě přidal i něco málo víc než jen žrácí slevové kupony, zhubnul na cca 100kg atd. Prostě happyend. Bla bla bla.
Letos na jaře, pod vlivem čerstvého nařečtení několika motivačních knih (Zrozen k běhu, Jez a běhej atd = rád běhám :-) ) jsem došel k dojmu, že bych měl sám taky předvést něco zcela mimořádného. Něco na hraně mých možností. Ukázat světu, že jsem zde a jsem připraven navléknout si červenou pláštěnku a vzlétnout k oblakům, zachraňovat davy potřebných. Jenže jsem chtěl vše hned a chtěl toho hodně. Podrobněji jsem se z toho vypsal v mém blogu Jak být člověkem - čtyři dohody , znova to tu pitvat nebudu. Ostatně tohle není psychologická poradna, víme.
Rychle, rychle - musím toho tolik udělat!
Takže jsem si na letošek nasekal mraky předsevzetí a s chutí se pustil do jejich plnění. Prvního půl roku to bylo ještě hodně fajn. Ale plácáním tu o tom, jak jsem co zase vylepšil, Vás tu unavovat nebudu. Tohle Vám nic nedá.
Daleko zásadnější je, že jsem si, lehce zblblý, načetl ještě víc chytrých knížek - jak zacházet s emocemi, jak být efektivnější, jak superzdravě jíst ... jak jak jak ... Ale neuvědomil jsem si, že jaksi nejsem robot. Obklopen vzletnými myšlenkami, jsem podlehl frustraci a upadl na pár měsíců do obludné nepohody z toho, že jsem dělal mraky věcí a nic pořádně.
Klídek přátelé, ono to nějak dopadne. Opravdu.
Dostal jsem se do silné agonie, hraničící až skoro s nenávistí k sobě samému. To vše pro blud nutnosti plnit naprosto neadekvátní předsevzetí. Posledních pár měsíců jsem se tím pádem motal v pěkně začarovaném kruhu. Vlastně mi docvaklo až teprve teď v prosinci, že sice jo - mít velké cíle je fajn a povznášející. Určitě bychom se všichni měli snažit na sobě pracovat. Ale všeho s mírou. vše má svůj čas. Nejde dělat dlouhodobě najednou pět-šest věcí. Zcvoknete se z toho.
Vždy je dobré soustředit se na jednu, maximálně dvě nové činnosti a ty trpělive postupně zdokonalovat. A taky se vybodněte na všemožné motivační hesla a hlavně si neklaďte konkrétní data, které se většinou stanou balvanem. Například když se chci naučit cizí řeč, je dobré si dát nějaké mantinely, ale ne termíny, přes které vlak nejede. Ono na papíře v chytré knize to ypadá dobře, ale přijdou nečekané události - nemoci, potíže v práci či soukromí, mimořádné výdaje atd. Vždy se něco semele. Takže jo, mějme smělé plány, ale berme to s nadhledem. Lidský život trvá 70 - 80 roků a stihnout se toho za něj dá opravdu hodně. Pokud nebudu zbytečně spěchat ...
Umění války, vedené odpradávna
A co ty dvě zázračné knihy, slibované v úvodu článku? První z nich byla napsána v Číně před 2500 léty válečným stratégem Sun-c a jmenuje se UMĚNÍ VÁLKY. Zprvu jsem si při listování kapitolami Pohyb vojska, Povaha krajiny či Útok ohněm, ťukal na čelo, co že to je za blbost. Pak jsem se do ní začetl a pochopil jsem. Je až k nevíře, že zásady a metody konfrontace s protivníkem z dávných dob a ze vzdálené civilizace lze s úspěchem použít i v dnešní době.
Nauka, která tvoří obsah této knihy, nevyžaduje žádnou vědeckou průpravu a je přístupná všem čtenářům. Lze ji použít při jednání, vymáhání pohledávek, v marketingu, reklamě, sportu, v konkurenčním boji, při řízení kolektivu nebo obraně vlastních zájmů. Dokonce i v situaci, kdy vam jde o nějakou ženskou. Pochopit, že je lepší stáhnout se do ústraní, když vím, že nejsem dostatečně silný. Za jakých okolností se nejlépe zaútočí.... Je to tam. Sám jsem pod vlivem téhle knihy musel hned několikrát přiznat sám svému egoistějšímu já, že kolikrát by bylo nejrozumnější stáhnout ocas, přeskupit síly mé "armády" a vymyslet jinou strategii pro další útok.
Buzerlístkem k tvorbě lepšího já
Druhou z mnou adorovaných knih nejspíše většina z vás již zná. KONEC PROKRASTINACE Petra Ludwiga je už 2 roky hitem knižního trhu a má na kontě desítku dotisků s nákladem 45 tisíc výtisků. Pojednává o chorobném odkládání povinností a s ním spojeným lelkováním. Sám jsem kolikrát schopný třeba hodinu brouzdat po facebooku, než abych se přinutil udělat krátký, leč nezbytný pětiminutový úkon v domácnosti.
Konec prokrastinace stojí za přečtení komplet, já z něj vyzdvyhnu dvě věci. První z nich je tvorba seznamu úkonů - buzerlístuk, které budu vykonávat denně. Za jejich dodržování si do mnou vytvořené týdenní tabulky dám zelený puntík, za flákání naopak červený. Můj buzerlístek má aktuálně 26 každodenních úkonů a píši si jej už 47 týdnem. Jelikož jsem nebyl na vojně, tak mám na dostávání se do latě tady tohle. Druhou věcí, která mě nejvíc bacila do hlavy, bylo zamýšlení nad tím ignorovat přehlcenost světa informacemi. Naopak jde o to snažit se vždy soustředit na co nejužší obor dovedností a co nejužší problém.A vidíte jak se to krásně propojilo -prostě nedělat příliš věcí najednou.
Takže klídek, přátelé. Ono to opravdu nějak dopadne.
Máte také zkušenosti s příliš smělými cíly?
Ovlivňují Vás motivační knihy?
Jakou jinou dobrou znáte?
Umíte zacházet se svým časem?
Diskuse je Vaše ...
Jak být úspěšným, jak zbohatnout, jak získat první milión, jak se stát osobností, jak zhubnout, jak šikovně manipulovat okolím, jak se vyznat v psychice ostatních ... Jak jak jak jak ... V každém větším knihkupectví mají podobných návodů na zdokonalení života mraky.
Tyhle publikace jsou šikovným byznysem. Pár z nich jsem prolistoval, několik ve své dřívější naivitě přečetl a zodpovědně můžu říci, že valná část má značně podobnou strukturu. Nic objevného v 98,73% z nich nenajdete. Jsem si dokonce jistý, že autoři těch novějších opisovali ze starších bratříčků. Za sebe bych doporučil pouze dvě motivačně-rozvojové publikace. Ale o tom až v závěru tohoto textu, teď mám totiž silné nutkání vykecat se světu se svými zkušenostmi.
Na podzim 2012 jsem byl naducané selátko, při 195cm "velkolepých" 118kg, k tomu připočtu bolesti nohou a zjištění, že mám extrémně vysoký cholesterol. Nic z toho není na čerstvého třicátníka úplně k chlubení. Byl jsem poměrně lenivý i v oblasti duševního rozvoje. Z beletrie jsem vyznával pouze letáky do KFC a Burger Kingu a celkově se tak nějak soustředil hlavně na vydělávání peněz. Bla bla bla
Teď to zkrátím. Vloni jsem trochu šel do sebe, začal sportovat, k povinné četbě přidal i něco málo víc než jen žrácí slevové kupony, zhubnul na cca 100kg atd. Prostě happyend. Bla bla bla.
Letos na jaře, pod vlivem čerstvého nařečtení několika motivačních knih (Zrozen k běhu, Jez a běhej atd = rád běhám :-) ) jsem došel k dojmu, že bych měl sám taky předvést něco zcela mimořádného. Něco na hraně mých možností. Ukázat světu, že jsem zde a jsem připraven navléknout si červenou pláštěnku a vzlétnout k oblakům, zachraňovat davy potřebných. Jenže jsem chtěl vše hned a chtěl toho hodně. Podrobněji jsem se z toho vypsal v mém blogu Jak být člověkem - čtyři dohody , znova to tu pitvat nebudu. Ostatně tohle není psychologická poradna, víme.
Rychle, rychle - musím toho tolik udělat!
Takže jsem si na letošek nasekal mraky předsevzetí a s chutí se pustil do jejich plnění. Prvního půl roku to bylo ještě hodně fajn. Ale plácáním tu o tom, jak jsem co zase vylepšil, Vás tu unavovat nebudu. Tohle Vám nic nedá.
Daleko zásadnější je, že jsem si, lehce zblblý, načetl ještě víc chytrých knížek - jak zacházet s emocemi, jak být efektivnější, jak superzdravě jíst ... jak jak jak ... Ale neuvědomil jsem si, že jaksi nejsem robot. Obklopen vzletnými myšlenkami, jsem podlehl frustraci a upadl na pár měsíců do obludné nepohody z toho, že jsem dělal mraky věcí a nic pořádně.
Klídek přátelé, ono to nějak dopadne. Opravdu.
Dostal jsem se do silné agonie, hraničící až skoro s nenávistí k sobě samému. To vše pro blud nutnosti plnit naprosto neadekvátní předsevzetí. Posledních pár měsíců jsem se tím pádem motal v pěkně začarovaném kruhu. Vlastně mi docvaklo až teprve teď v prosinci, že sice jo - mít velké cíle je fajn a povznášející. Určitě bychom se všichni měli snažit na sobě pracovat. Ale všeho s mírou. vše má svůj čas. Nejde dělat dlouhodobě najednou pět-šest věcí. Zcvoknete se z toho.
Vždy je dobré soustředit se na jednu, maximálně dvě nové činnosti a ty trpělive postupně zdokonalovat. A taky se vybodněte na všemožné motivační hesla a hlavně si neklaďte konkrétní data, které se většinou stanou balvanem. Například když se chci naučit cizí řeč, je dobré si dát nějaké mantinely, ale ne termíny, přes které vlak nejede. Ono na papíře v chytré knize to ypadá dobře, ale přijdou nečekané události - nemoci, potíže v práci či soukromí, mimořádné výdaje atd. Vždy se něco semele. Takže jo, mějme smělé plány, ale berme to s nadhledem. Lidský život trvá 70 - 80 roků a stihnout se toho za něj dá opravdu hodně. Pokud nebudu zbytečně spěchat ...
Umění války, vedené odpradávna
A co ty dvě zázračné knihy, slibované v úvodu článku? První z nich byla napsána v Číně před 2500 léty válečným stratégem Sun-c a jmenuje se UMĚNÍ VÁLKY. Zprvu jsem si při listování kapitolami Pohyb vojska, Povaha krajiny či Útok ohněm, ťukal na čelo, co že to je za blbost. Pak jsem se do ní začetl a pochopil jsem. Je až k nevíře, že zásady a metody konfrontace s protivníkem z dávných dob a ze vzdálené civilizace lze s úspěchem použít i v dnešní době.
Nauka, která tvoří obsah této knihy, nevyžaduje žádnou vědeckou průpravu a je přístupná všem čtenářům. Lze ji použít při jednání, vymáhání pohledávek, v marketingu, reklamě, sportu, v konkurenčním boji, při řízení kolektivu nebo obraně vlastních zájmů. Dokonce i v situaci, kdy vam jde o nějakou ženskou. Pochopit, že je lepší stáhnout se do ústraní, když vím, že nejsem dostatečně silný. Za jakých okolností se nejlépe zaútočí.... Je to tam. Sám jsem pod vlivem téhle knihy musel hned několikrát přiznat sám svému egoistějšímu já, že kolikrát by bylo nejrozumnější stáhnout ocas, přeskupit síly mé "armády" a vymyslet jinou strategii pro další útok.
Buzerlístkem k tvorbě lepšího já
Druhou z mnou adorovaných knih nejspíše většina z vás již zná. KONEC PROKRASTINACE Petra Ludwiga je už 2 roky hitem knižního trhu a má na kontě desítku dotisků s nákladem 45 tisíc výtisků. Pojednává o chorobném odkládání povinností a s ním spojeným lelkováním. Sám jsem kolikrát schopný třeba hodinu brouzdat po facebooku, než abych se přinutil udělat krátký, leč nezbytný pětiminutový úkon v domácnosti.
Konec prokrastinace stojí za přečtení komplet, já z něj vyzdvyhnu dvě věci. První z nich je tvorba seznamu úkonů - buzerlístuk, které budu vykonávat denně. Za jejich dodržování si do mnou vytvořené týdenní tabulky dám zelený puntík, za flákání naopak červený. Můj buzerlístek má aktuálně 26 každodenních úkonů a píši si jej už 47 týdnem. Jelikož jsem nebyl na vojně, tak mám na dostávání se do latě tady tohle. Druhou věcí, která mě nejvíc bacila do hlavy, bylo zamýšlení nad tím ignorovat přehlcenost světa informacemi. Naopak jde o to snažit se vždy soustředit na co nejužší obor dovedností a co nejužší problém.A vidíte jak se to krásně propojilo -prostě nedělat příliš věcí najednou.
Takže klídek, přátelé. Ono to opravdu nějak dopadne.
Máte také zkušenosti s příliš smělými cíly?
Ovlivňují Vás motivační knihy?
Jakou jinou dobrou znáte?
Umíte zacházet se svým časem?
Diskuse je Vaše ...
úterý 9. prosince 2014
Jak napsat dobrý článek a co nejlépe oslovit čtenáře
Sem na Červí Díru si píši věci tak trochu sám pro sebe. Snažím se co nejlépe zaznamenat s čím se potýkám a co mě posunuje dál. I to, kde selhávám, abych se poučil pro příště. Například jsem v poslední době zjistil, že mám až moc "plnou hubů keců" a těch činů bylo v druhé polovině tohoto roku daleko méně než by bylo záhodno. Nicméně sebemrskačství nečekejte. Jedeme dál.
Nechci aby to vyznělo špatně - jsem skutečně rád, že můj blok někdo pravidelně sleduje. Ale Vy, mí čtenáři, jste vesměs zaujatí kamarádi a známí. Proto jsem začal blogovat i na iDnes.cz, kde mě nikdo nezná a jsem hodnocen pouze za to, co napíši. A to doslova. Je to tak fér.
Zatím jsem tam napsal čtyři texty a dostalo se mi celkem dobré zpětné vazby.
1 text: Motivace - běžte s úspěchem do háje
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/431003/Motivace-bezte-s-uspechem-do-haje.html#t2
čtenost: 480, karma článku: 8,23, 1 komentář
Střednědlouhý text, plný obecných pravd, který jsem psal na jistotu. Šlo mi čistě o to, abych byl adminy iDnes schválen jako schopný autor, jehož další texty budou zveřejňovány bez další kontroly na hlavním blogerském proudu. Přesně tohle se mi podařilo. Nic víc, nic míň.
Co se týče kvality samotného obsahu, nic nového se v tomto článku nikdo nedozví. Podle toho taky vypadala odezva - ucházející čtenost a ucházející karma.
2 text: Příliš mnoho nekvalitních informací kolem nás
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/436850/Prilis-mnoho-nekvalitnich-informaci-kolem-nas.html
čtenost: 3832, karma článku: 25,12, 2 komentáře
Velmi dlouhý text, který jsem si připravoval dva dny a nechal jej pak týden uležet, aby následně vypadal co nejlépe s čerstvými nápady. Mou motivací bylo napsat pokud možno co nejširší zhodnocení jednoho všeobecného problému a snažil jsem se podat co nejlepší a nejprofesionálnější výkon.
Trochu nečekanou odměnou mi bylo vybrání tohoto mého textu jako nejlepšího blogerského počinu dne a jeho přilepení na hlavní stránku celých iDnes, nejen rubriky blog. Díky tomu nasbíral vysokou čtenost a vzhledem k čtenosti i nadstandadní karmu - ovšem ta byla dána dle vzorce pro tvorbu karmy hlavně právě tou čteností.
Nicméně z dvou komentářů pod článkem jsem si opět ověřil, že je to celé sice propracované, ale příliš strojové - obecné.
3 text: Jak být člověkem - čtyři dohody
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/437932/Jak-byt-clovekem-ctyri-dohody.html#t2
čtenost: 733, karma článku 14,52, 6 komentářů
Relativně hodně dlouhý text o knize, která mě z poslední doby nejvíce oslovila. Psal jsem jej z první. V podstatě bez jakéhokoliv přepisování, přesně tak, jak jsem to v dnaou cíli přesně cítil. A hlavně byl více mně a o mém okolí. Naprosto jasné a konkrétní životní situace a pocity, které mě při tom provázeli.
No čtenost byla z mých 4 příspěvků druhá nejmenší. Jenže daleko důležitější je to, že karma, když ji propočítám na čtenost je ze všech mých textů nejvyšší. Cizí lidi, kteří se mnou nemají nic společného se v tomto případě daleko nejlépe vcítili do tohoto textu, který byl vybrán správci iDnes do rubriky zaujalo nás.
Komentáře pod textem s tím jen korespondují.
4 text: Havel byl buran, ať žije Zeman, s Babišem na věčné časy
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/437060/Havel-byl-buran-at-zije-Zeman-s-Babisem-na-vecne-casy.html#t2
čtenost: 1736, karma článku 17,35, 23 komentářů
Tak tohle jsem psal pouze na efekt. Schválně jsem dal výrazný nadpis, doprovozený dráždivým obrázkem. Samotný text je pouze lehká hříčka na téma manipulace. Všechno zcela schválně abych si záměrně zajistil lacino co největší čtenost a chtěl jsem i hodně komentářů.
Obojí se mi tu podařilo. Zkušení správci iDnes pochopitelně takový text ignorovali - nedali jej do rubriky zaujalo mě, nepřipíchli na hlavní lištu. Přesně tak si to i můj nejnovější počin zasloužil. No a účel jsem splnil. Čtenost i tak na poměry NEzvýraznění velká. Karma zhruba stejná jako u textu číslo 3, který ovšem měl ani ne poloviční čtenost a hlavně diskuse v podobě 23 příspěvků.
ZÁVĚR:
Myslím, že je to celkem jasné. Jestli chcete rozproudit diskusi a mít velkou čtenost, musíte psát o mediálně oblíbených věcech, na které slyší masy lidí. Jenže k čemu to je? Jak dlouho vydrží pocit opájení se z množství lajků, kliknutí, pochvalných keců pod článkem, když v tom textu není nic poučného a inspirujícího?
Sám na sobě jsem teď pochopil, že když budu psát od srdce a s upřímnou snahou poradit a pomoci, své čtenáře si najdu. jestli k otmu přidám i patřičnou sebekázeň při zpracovávání témat, budu i odměněn jinak. A tou odměnou nemyslím prvoplánově peníze. Peníze přijdou taky - když něco děláte dobře ... Konec mentorování :-)
Nechci aby to vyznělo špatně - jsem skutečně rád, že můj blok někdo pravidelně sleduje. Ale Vy, mí čtenáři, jste vesměs zaujatí kamarádi a známí. Proto jsem začal blogovat i na iDnes.cz, kde mě nikdo nezná a jsem hodnocen pouze za to, co napíši. A to doslova. Je to tak fér.
Zatím jsem tam napsal čtyři texty a dostalo se mi celkem dobré zpětné vazby.
1 text: Motivace - běžte s úspěchem do háje
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/431003/Motivace-bezte-s-uspechem-do-haje.html#t2
čtenost: 480, karma článku: 8,23, 1 komentář
Střednědlouhý text, plný obecných pravd, který jsem psal na jistotu. Šlo mi čistě o to, abych byl adminy iDnes schválen jako schopný autor, jehož další texty budou zveřejňovány bez další kontroly na hlavním blogerském proudu. Přesně tohle se mi podařilo. Nic víc, nic míň.
Co se týče kvality samotného obsahu, nic nového se v tomto článku nikdo nedozví. Podle toho taky vypadala odezva - ucházející čtenost a ucházející karma.
2 text: Příliš mnoho nekvalitních informací kolem nás
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/436850/Prilis-mnoho-nekvalitnich-informaci-kolem-nas.html
čtenost: 3832, karma článku: 25,12, 2 komentáře
Velmi dlouhý text, který jsem si připravoval dva dny a nechal jej pak týden uležet, aby následně vypadal co nejlépe s čerstvými nápady. Mou motivací bylo napsat pokud možno co nejširší zhodnocení jednoho všeobecného problému a snažil jsem se podat co nejlepší a nejprofesionálnější výkon.
Trochu nečekanou odměnou mi bylo vybrání tohoto mého textu jako nejlepšího blogerského počinu dne a jeho přilepení na hlavní stránku celých iDnes, nejen rubriky blog. Díky tomu nasbíral vysokou čtenost a vzhledem k čtenosti i nadstandadní karmu - ovšem ta byla dána dle vzorce pro tvorbu karmy hlavně právě tou čteností.
Nicméně z dvou komentářů pod článkem jsem si opět ověřil, že je to celé sice propracované, ale příliš strojové - obecné.
3 text: Jak být člověkem - čtyři dohody
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/437932/Jak-byt-clovekem-ctyri-dohody.html#t2
čtenost: 733, karma článku 14,52, 6 komentářů
Relativně hodně dlouhý text o knize, která mě z poslední doby nejvíce oslovila. Psal jsem jej z první. V podstatě bez jakéhokoliv přepisování, přesně tak, jak jsem to v dnaou cíli přesně cítil. A hlavně byl více mně a o mém okolí. Naprosto jasné a konkrétní životní situace a pocity, které mě při tom provázeli.
No čtenost byla z mých 4 příspěvků druhá nejmenší. Jenže daleko důležitější je to, že karma, když ji propočítám na čtenost je ze všech mých textů nejvyšší. Cizí lidi, kteří se mnou nemají nic společného se v tomto případě daleko nejlépe vcítili do tohoto textu, který byl vybrán správci iDnes do rubriky zaujalo nás.
Komentáře pod textem s tím jen korespondují.
4 text: Havel byl buran, ať žije Zeman, s Babišem na věčné časy
http://kovarikmartin.blog.idnes.cz/c/437060/Havel-byl-buran-at-zije-Zeman-s-Babisem-na-vecne-casy.html#t2
čtenost: 1736, karma článku 17,35, 23 komentářů
Tak tohle jsem psal pouze na efekt. Schválně jsem dal výrazný nadpis, doprovozený dráždivým obrázkem. Samotný text je pouze lehká hříčka na téma manipulace. Všechno zcela schválně abych si záměrně zajistil lacino co největší čtenost a chtěl jsem i hodně komentářů.
Obojí se mi tu podařilo. Zkušení správci iDnes pochopitelně takový text ignorovali - nedali jej do rubriky zaujalo mě, nepřipíchli na hlavní lištu. Přesně tak si to i můj nejnovější počin zasloužil. No a účel jsem splnil. Čtenost i tak na poměry NEzvýraznění velká. Karma zhruba stejná jako u textu číslo 3, který ovšem měl ani ne poloviční čtenost a hlavně diskuse v podobě 23 příspěvků.
ZÁVĚR:
Myslím, že je to celkem jasné. Jestli chcete rozproudit diskusi a mít velkou čtenost, musíte psát o mediálně oblíbených věcech, na které slyší masy lidí. Jenže k čemu to je? Jak dlouho vydrží pocit opájení se z množství lajků, kliknutí, pochvalných keců pod článkem, když v tom textu není nic poučného a inspirujícího?
Sám na sobě jsem teď pochopil, že když budu psát od srdce a s upřímnou snahou poradit a pomoci, své čtenáře si najdu. jestli k otmu přidám i patřičnou sebekázeň při zpracovávání témat, budu i odměněn jinak. A tou odměnou nemyslím prvoplánově peníze. Peníze přijdou taky - když něco děláte dobře ... Konec mentorování :-)
úterý 2. prosince 2014
Jak být člověkem - Čtyři dohody
Je úplně jedno jestli pravidelně cvičím nebo zdravě jím. Pokud mám v nepořádku soukromé vztahy a narušené mezilidské vazby,je pokaždé zle a negativně se to projeví i na všem ostatním. Nebudu tu citovat žádné chytré autority či házet motivační poučky. Chci tu pěkně sám na sobě a na mém okolí názorně demonstrovat sílu a slabost lidského ducha. Vlastně jo, jednu chytrou knížku od Dona Miguela Ruize bych taky vlastně rád rozebral.
Mám v blízkém okolí člověka, který se před osmi lety hluboce zklamal v lásce a rozhodl se, že na vše kolem rezignuje. Je to relativně obyčejný člověk, který se vyučil kvalitnímu řemeslu, měl koníčky a dbal o zdravou stravu. Dokonce do té míry, že pil takové množství mrkvové šťávy, že díky němu byl svou obvoďačkou nařknut ze žloutenky.
Pak přišla nešťastná láska, on se zcela uzavřel sám do sebe, přestal se snažit a bojovat - prostě to vzdal. Postupně propadl depresím, začal navštěvovat psychiatry (psychology ?) a nakonec si vybrečel úplný invalidní důchod pro psychické potíže. Střih rok 2014 - nyní má výraznou nadváhu, denně bere dvouciferné množství prášků, velkou část aktuálního života prospí, nemá přátele a ani koníčky. Když je vzhůru, tak v koutě kouří cigarety a lituje se.
Ne nadarmo se říká, že na sklonku života nás nejvíce rmoutí nikoliv naše činy, ale to, co jsme nedokázali udělat - báli se příležitosti v podnikání, báli se někomu odhalit svoje city ... báli se přiznat, že někoho milujeme... báli se sami sebe.
A teď už tedy ke mně, mým zkušenostem a také k celkem provařené knize Čtyři dohody.Netroufám si tu příliš kázat, protože mi je pouhých 32 let, ale něco jsem už přeci jen prožil, něco v životě vyhrál, něco vybojoval, něco také pokazil a prohrál. Důležité je ale nikdy se nevzdávat a nebát se sám sebe.
PRVNÍ DOHODA - VAŽTE SLOVA
Definice podle knihy: Hovořte jako osobnost, Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.
Mám v práci jednoho kolegu, který není moc chytrý. Je to hodný člověk, zastal se třeba opakovaně na veřejnosti slabších a okradených (za což byl jednou zmlácen). Ale jinak dělá v životě strašné boty. lehce nabyl spousty peněz, aby je rozfofroval hloupými investicemi. Nevyzná se moc v lidech, je silně povrchní a vzhledem k negativním životním zkušenostem se brzy vzdává. Já mu tohle vše dával často sežrat a nelichotivě jsem o něm mluvil za jeho zády i před ním samotným.
Co se stalo? No začal mě nenávidět. Sice vše, co jsem o něm řekl, byla pravda, ale bylo to zcela zbytečné. On to vše sám o sobě ví a hlavně musí žít sám se sebou. Já mu zbytečně ubližoval a na oplátku se mi dostávalo spousty negativní energie. Před 2 měsíci jsem s tím přestal. Vzal jsem jej na milost a začali jsme se normálně bavit. Občas jsem mu nezištně poradil. Výsledkem je, že mě teď má rád. Nijak jej nesoudím, nepohlížím na něj s despektem a on mi nic zlého taky nedělá. To je vše - jak prosté. A já mám nyní v práci daleko příjemnější klima.
DRUHÁ DOHODA - NEBERTE SI NIC OSOBNĚ
Definice podle knihy: Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají, je projevem jejich vlastní situace a snů. když budete imunní vůči názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Prodavačka v sámošce na mě byla nepříjemná a ani neodpověděla na pozdrav? Nezachovala se náhodou stejně i k tomu ve frontě přede mnou? Tak vidíš! V bance mi řekli, že mi nezvednou kontokorent a strhnou mi každý měsíc dvě kila na poplatcích? A nejsem přece jedním z milionu jejich klientů, k nimž se neživý systém/počítač chová podle toho, kolik u jeho organizace máš vložených peněz a jak moc či málo (ne)jsi zadlužen? Tak vidíš! Víc tento bod nebudu rozebírat, ať tento text není zase moc dlouhý :-)
ČTVRTÁ DOHODA - DĚLEJTE VŠE TAK, JAK NEJLÉPE DOVEDETE.
Definice podle knihy: Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku. Bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše tak, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.
Letos na jaře jsem si toho naložil extrémně mnoho. V březnu jsem se rozhodl, že se po dvanácti letech zkusím dostat na kvalitní státní školu. Chtěl jsem si poprvé v životě zaběhnout maraton, aniž bych do svých třiceti jakkoliv sportoval. A navrch jsem chtěl vstřebat více než tisíc stran informací kvůli nové práci.
Svůj první maraton jsem uběhl. V křeči, ale uběhl. Poctivě jsem na něj trénoval celou předešlou zimu. S novou prací to úplně nedopadlo. Ne proto, že bych se špatně připravil - naopak byl jsem na onu pozici velmi chtěný, ale ukázalo se tam několik kostlivců ve skříni a tak jsem se rozhodl dále čekat na kvalitnější příležitost a i nadále se sebevzdělávat v oboru. Jediné opravdové selhání bylo s přijímačkami na onu státní školu. Po dvanácti letech mimo školní lavice jsem se během tří měsíců nedokázal připravit na přijímačky.
Nicméně nic jsem nevzdal. Ničeho nelituji, protože jsem se snažil nejlépe jak jsem v daný moment uměl.Ty samé přijímačky budu dělat i příští jaro. Jen už vím, že si toho nemám naložit tolik najednou. Už třeba nebudu trénovat na další maraton a silně omezím zbytečné aktivity. A hlavně - s přípravou jsem začal už teď :-)
A dám sem ještě jednu osobní zkušenost z tohoto ranku. Poslední dva roky běhám a účastnil jsem se také několika závodů kategorie IAAF, tedy nejtěžší možné, které se mohou účastnit i amatéři jako já. K mému prvnímu závodu a hnedle půlmaratonu jsem vůbec nevyběhl - měl jsem v té době, z jara 2013, ještě nadváhu a hlavně mizerný trénink z pásu ve fitku. Hecnul jsem se, potrénoval v přírodě a na podzim 2013 kýžený půlmaraton už dal. Letos jsem k němu přihodil ještě pár bratříčků a bonus v podobě maratonu. No a z loňského jarního vzdávače byl letos zhruba osmistý nejlepší běžec celoročního seriálu z cca 14 000 účastníků. Slušný skok, ne?
TŘETÍ DOHODA - NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY
Definice podle knihy: Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.
Zcela úmyslně jsem přehodil pořadí dohod a tuhle si nechal až na konec. Myslím si, že má nejvíc společného s tím, aby můj život byl naplněný nejvíc jak to jen jde. A celou bych ji věnoval LÁSCE. Lásce, z níž je tak blízko k nenávisti... A zcela záměrně ji nebudu příliš okecávat.
Ani zdaleka vždy jsem nedokázal říct a udělat to, co jsem opravdu chtěl, po čem jsem nejvíc toužil. Častokrát jsem se bál odhalit svoje pravé city k ženě, protože jsem se bál odmítnutí a že dotyčná moji slabost zneužije proti mně. Má to hodně co společného s celkovou vyzrálostí osobnosti a také s tím, jak moc je vyzrálý ten druhý.
Navíc je tu ta "nepříjemnost" - jsem ČLOVĚK. Lidé jsou nedokonalí. Občas, když jsem z něčeho frustrovaný, chci záměrně ublížit právě tomu, jehož si nejvíce vážím a miluji jej. Tak to prostě v sobě mám. A mám pocit, že v tom nebudu tak docela sám. Je to tak, čtenáři tohoto blogu?
Mám v blízkém okolí člověka, který se před osmi lety hluboce zklamal v lásce a rozhodl se, že na vše kolem rezignuje. Je to relativně obyčejný člověk, který se vyučil kvalitnímu řemeslu, měl koníčky a dbal o zdravou stravu. Dokonce do té míry, že pil takové množství mrkvové šťávy, že díky němu byl svou obvoďačkou nařknut ze žloutenky.
Pak přišla nešťastná láska, on se zcela uzavřel sám do sebe, přestal se snažit a bojovat - prostě to vzdal. Postupně propadl depresím, začal navštěvovat psychiatry (psychology ?) a nakonec si vybrečel úplný invalidní důchod pro psychické potíže. Střih rok 2014 - nyní má výraznou nadváhu, denně bere dvouciferné množství prášků, velkou část aktuálního života prospí, nemá přátele a ani koníčky. Když je vzhůru, tak v koutě kouří cigarety a lituje se.
Ne nadarmo se říká, že na sklonku života nás nejvíce rmoutí nikoliv naše činy, ale to, co jsme nedokázali udělat - báli se příležitosti v podnikání, báli se někomu odhalit svoje city ... báli se přiznat, že někoho milujeme... báli se sami sebe.
A teď už tedy ke mně, mým zkušenostem a také k celkem provařené knize Čtyři dohody.Netroufám si tu příliš kázat, protože mi je pouhých 32 let, ale něco jsem už přeci jen prožil, něco v životě vyhrál, něco vybojoval, něco také pokazil a prohrál. Důležité je ale nikdy se nevzdávat a nebát se sám sebe.
PRVNÍ DOHODA - VAŽTE SLOVA
Definice podle knihy: Hovořte jako osobnost, Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.
Mám v práci jednoho kolegu, který není moc chytrý. Je to hodný člověk, zastal se třeba opakovaně na veřejnosti slabších a okradených (za což byl jednou zmlácen). Ale jinak dělá v životě strašné boty. lehce nabyl spousty peněz, aby je rozfofroval hloupými investicemi. Nevyzná se moc v lidech, je silně povrchní a vzhledem k negativním životním zkušenostem se brzy vzdává. Já mu tohle vše dával často sežrat a nelichotivě jsem o něm mluvil za jeho zády i před ním samotným.
Co se stalo? No začal mě nenávidět. Sice vše, co jsem o něm řekl, byla pravda, ale bylo to zcela zbytečné. On to vše sám o sobě ví a hlavně musí žít sám se sebou. Já mu zbytečně ubližoval a na oplátku se mi dostávalo spousty negativní energie. Před 2 měsíci jsem s tím přestal. Vzal jsem jej na milost a začali jsme se normálně bavit. Občas jsem mu nezištně poradil. Výsledkem je, že mě teď má rád. Nijak jej nesoudím, nepohlížím na něj s despektem a on mi nic zlého taky nedělá. To je vše - jak prosté. A já mám nyní v práci daleko příjemnější klima.
DRUHÁ DOHODA - NEBERTE SI NIC OSOBNĚ
Definice podle knihy: Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají, je projevem jejich vlastní situace a snů. když budete imunní vůči názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Prodavačka v sámošce na mě byla nepříjemná a ani neodpověděla na pozdrav? Nezachovala se náhodou stejně i k tomu ve frontě přede mnou? Tak vidíš! V bance mi řekli, že mi nezvednou kontokorent a strhnou mi každý měsíc dvě kila na poplatcích? A nejsem přece jedním z milionu jejich klientů, k nimž se neživý systém/počítač chová podle toho, kolik u jeho organizace máš vložených peněz a jak moc či málo (ne)jsi zadlužen? Tak vidíš! Víc tento bod nebudu rozebírat, ať tento text není zase moc dlouhý :-)
ČTVRTÁ DOHODA - DĚLEJTE VŠE TAK, JAK NEJLÉPE DOVEDETE.
Definice podle knihy: Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku. Bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše tak, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.
Letos na jaře jsem si toho naložil extrémně mnoho. V březnu jsem se rozhodl, že se po dvanácti letech zkusím dostat na kvalitní státní školu. Chtěl jsem si poprvé v životě zaběhnout maraton, aniž bych do svých třiceti jakkoliv sportoval. A navrch jsem chtěl vstřebat více než tisíc stran informací kvůli nové práci.
Svůj první maraton jsem uběhl. V křeči, ale uběhl. Poctivě jsem na něj trénoval celou předešlou zimu. S novou prací to úplně nedopadlo. Ne proto, že bych se špatně připravil - naopak byl jsem na onu pozici velmi chtěný, ale ukázalo se tam několik kostlivců ve skříni a tak jsem se rozhodl dále čekat na kvalitnější příležitost a i nadále se sebevzdělávat v oboru. Jediné opravdové selhání bylo s přijímačkami na onu státní školu. Po dvanácti letech mimo školní lavice jsem se během tří měsíců nedokázal připravit na přijímačky.
Nicméně nic jsem nevzdal. Ničeho nelituji, protože jsem se snažil nejlépe jak jsem v daný moment uměl.Ty samé přijímačky budu dělat i příští jaro. Jen už vím, že si toho nemám naložit tolik najednou. Už třeba nebudu trénovat na další maraton a silně omezím zbytečné aktivity. A hlavně - s přípravou jsem začal už teď :-)
A dám sem ještě jednu osobní zkušenost z tohoto ranku. Poslední dva roky běhám a účastnil jsem se také několika závodů kategorie IAAF, tedy nejtěžší možné, které se mohou účastnit i amatéři jako já. K mému prvnímu závodu a hnedle půlmaratonu jsem vůbec nevyběhl - měl jsem v té době, z jara 2013, ještě nadváhu a hlavně mizerný trénink z pásu ve fitku. Hecnul jsem se, potrénoval v přírodě a na podzim 2013 kýžený půlmaraton už dal. Letos jsem k němu přihodil ještě pár bratříčků a bonus v podobě maratonu. No a z loňského jarního vzdávače byl letos zhruba osmistý nejlepší běžec celoročního seriálu z cca 14 000 účastníků. Slušný skok, ne?
TŘETÍ DOHODA - NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY
Definice podle knihy: Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.
Zcela úmyslně jsem přehodil pořadí dohod a tuhle si nechal až na konec. Myslím si, že má nejvíc společného s tím, aby můj život byl naplněný nejvíc jak to jen jde. A celou bych ji věnoval LÁSCE. Lásce, z níž je tak blízko k nenávisti... A zcela záměrně ji nebudu příliš okecávat.
Ani zdaleka vždy jsem nedokázal říct a udělat to, co jsem opravdu chtěl, po čem jsem nejvíc toužil. Častokrát jsem se bál odhalit svoje pravé city k ženě, protože jsem se bál odmítnutí a že dotyčná moji slabost zneužije proti mně. Má to hodně co společného s celkovou vyzrálostí osobnosti a také s tím, jak moc je vyzrálý ten druhý.
Navíc je tu ta "nepříjemnost" - jsem ČLOVĚK. Lidé jsou nedokonalí. Občas, když jsem z něčeho frustrovaný, chci záměrně ublížit právě tomu, jehož si nejvíce vážím a miluji jej. Tak to prostě v sobě mám. A mám pocit, že v tom nebudu tak docela sám. Je to tak, čtenáři tohoto blogu?
pondělí 24. listopadu 2014
Příliš mnoho nekvalitních informací kolem nás
Informací rozličného charakteru je všude kolem nás přehršel. Bohužel jde ale vesměs o kvantitu, nikoliv o kvalitu. Dlouhodobě se zajímám o zdraví, tělesný pohyb a přírodní stravu a tím pádem citlivě vnímám častou nekompetentnost většiny velkých médií ve věci informování laické veřejnosti o tom, co je správné a zdravé a co nikoliv.
Veřejně vyjadřovat svůj postoj a šířit osvětu dnes může totiž téměř každý a je to znát. Začnu od základu. Se změnou systému fungování vysokých škol nastal boom soukromých subjektů. Z nichž jsou mnohé zaměřeny právě na masmédia a každoročně chrlí tisíce velmi chabě připravených budoucích novinářů, redaktorů, moderátorů a dalších nositelů informací.
Ruka trhu nefunguje, každý chce něco říci
Za normálních okolností by si s touto situací poradil trh sám. Jenže současně s rostoucím množství absolventů masmédií a jím přidružených oborů, nastal rovněž obrovský rozmach digitálních technologií. Počet televizních stanic a dalších dobře viditelných médií stoupnul ne o řád, ale spíše o dva. S tím přišlo obrovské rozmělnění kvality vysílaných pořadů a brutální propad publicistiky jako takové.
Navíc s rozmachem internetu získalo možnost psát své názory prostřednictvím blogů a jednoduše stavených, v podstatě fanouškovských webů také mnoho lidí, kteří jsou úplně bez příslušného vzdělání. Informací kolem nás je tím pádem najednou až příliš. Je to jistě lepší stav než jaký panoval před sametovou revolucí v roce 1989, kdy byla jedna státní televize, 4 -5 komunistickou stranou kontrolovaných tiskovin a tím to haslo.. Jenže s aktuálním nadbytkem informací vznikají dva zásadní problémy.
Jen tak se vykecat
Takovéto, kýmkoliv lehce vytvořitelné informace, jsou často naprosto zbytečné a podružné. Mnohdy bývají velmi zkreslené a příliš povrchní. Pokud píše texty (/vyrábí pořad) někdo, kdo sám neprošel kvalitním novinářským vzděláním, které klade vysoké nároky na studium teorie, vytrvalost a smysl pro detailnost, ale naopak má za sebou pouze soukromý (rychlo)kurz, kdy je ze všeho nejdůležitější řádně zaplatit školné či poplatek za absolvování, není dotyčný logicky schopen sestavovat náročnější a komplikovanější texty (/relace). Samotné vzdělání sice není garancí kvality, ale vytrvalost a smysl pro detail je při zpracovávání a následném předávání informací sakra potřeba.
Druhým velkým průšvihem dneška jsou samotní konzumenti takovýchto informací - čtenáři. Uvykli jsme si číst hlušinu, nenáročnou na přemýšlení a vlastně ji také sami vyžadujeme. Vezměte si v potaz, jaký náklad mají ty stále ještě profesionálnější média v zemi - ať už jimi myslíte Respekt, Lidovky, Aktualne.cz, MF Dnes atd ... a jaký má bulvární tisk či komerční televize a rádia...!
Interaktivita za každou cenu
Asi nejlépe se zahlcení informacemi, přitom vesměs povrchními a plytkými, dá demonstrovat na úrovni fungování internetového portálu STREAM.CZ. Myslím si, že princip, na němž funguje, je celkem fajn a jeho majitelé se v rámci možností snaží dopřát koncovému uživateli kvalitní zábavu i dostatek všeobecné osvěty. Tedy občas ...
95% streamáckých pořadů má stopáž hluboce pod 10 minut, spíše až pod 5minut. Výjimkou je snad pouze publicistické kladivo A DOST a Kazmova One man show. Je to dáno výzkumy, jenž jasně prokazují, že ti, kdo se na tyto pořady dívají, jednoduše nedokáží vstřebat více vjemů najednou a neumí udržet pozornost na delší dobu. Zkuste si tento jev převést třeba i na tisk - s výjimkou pár tiskovin všude najdete texty o řádu stovek znaků. I obsáhlejší témata bývají v časopisech zpracovány vesměs sotva na ploše kompletní dvojstrany
Jaké si to uděláme, takové to máme
Ale zpět ke Stream.cz. a jejich vlajkovým osvětovým lodím A DOST a Peklo na talíři. Tyto dva pořady bývají pro lepší uchopitelnost a snazší pochopení proloženy grafickými předěly, animací a v případě Pekla na talíři i humornými etudami jejich moderátora, Romana Vaňka. Vše tedy bohužel plně v souladu s trendem "řešme důsledky, nikoliv samotné příčiny problému." Média se smířili s úrovní svých koncových uživatelů a i když chtějí nabídnout něco seriózního, podřídí se rostoucí lenivosti a zakrnělosti těch, kdo daný obsah konzumují.
Bohužel přesně takhle to funguje i v péči o zdraví. Neřeší se PŘÍČINA - tedy vznik nemocí a neduhů, ale pouze DŮSLEDKY - tedy něco mě bolí, narvu do sebe chemicky vyrobené preparáty na utlumení příznaků špatné funkčnosti orgánů a svalů, hotovo šmytec! Víc neřešte, nepátrejte, jen plaťte za léky a nadále lenivě konzumujte, uvázaní hluboce v osidlech systému.
En-ten-týky, kdo je tedy s hlavou na špalíku?
Takže je chyba ve Vás - čtenářích tohoto textu a konzumentech informací, kteří nejsou ochotni se rozvíjet se a pracovat na sobě? Zase tak jednoduchým si tento článek neudělám.
V deníku metro z 30.10., který je kompletně k prohlédnutí zdarma na internetu, jsem si všiml série článků na téma "Senioři a zdraví." Autorky těchto textů rozebraly na ploše tří dvojstran co vše je správné jíst a čemu se naopak vyhnout, ať už ve stravě, pohybu či způsobu bydlení.
Lékaři studují téměř desetiletí než jsou schopni radit svým pacientům. Kolik relevantních informací se dozvím na ploše tří dvoustran jedněch komerčních novin? V zásadě jsem si po tisící a prvé znova přečetl, že je potřeba jíst zdravé věci (haleluja!!!), ve velkém do sebe hustit ovoce a zeleninu. Tedy dotyčná autorka neuvedla nic jiného, než co by se nedalo pomocí internetového vyhledávače najít v kupě jiných článků. Plusem budiž zdůraznění důležitosti masa.
Zbytek textů byl o lázeňství, bolesti kloubů, cukrovce - vše letem světem a bez snahy rozebrat důvody vzniku nemocí. Pouze se řešily způsoby léčby, pochopitelně za pomocí drahých medikamentů a návštěv lázeňských domů. A zrovna náhodou právě u těchto textů bylo rozeseto několik placených reklam na konkrétní lázně, konkrétní inzulínový preparát a konkrétní kloubní tabletky...Zajímavé!
Dvakrát měř, jednou řež
Nebudu typicky česky podezřívavý a zaplaším myšlenku, že celá příloha o zdraví seniorů byla v médiu, které žije VÝLUČNĚ z inzerce, napsána na objednávku zadavatelů reklam a zaměřím se pouze na jedno ze zde uvedených tvrzení, a to, že PEČIVO JE ZDRAVÉ.
Redaktorka správně vyzdvihla lepší vlastnosti pečiva celozrnného nad klasickým bílým. Také správně zmínila problém dobarvování bílého pečiva tak, aby vypadalo zdravě hnědě (čti celozrnně). Tím vše hasne. Tečka. Pečivo je prostě zdravé, protože je ze zdravých obilovin, které obsahují látky, které jsou velmi prospěšné pro tělo.
Autorka textu určitě myslela svůj článek dobře a věřím, že skutečně chtěla čtenářům poradit. Bohužel přesně ve stylu typické absolventky snadno dostupného komerčního vzdělání, které nenutí vstřebávat množství informací v rámci přípravy na tvorbu textů a nechce po svých studentech ověřování si skutečností z více zdrojů a to důkladně.
Jak se to doopravdy má s pečivem
Celozrnné pečivo, vyráběné z celých zrn obilovin, je skutečně prospěšné lidskému tělu. Jenže těchto důležitých látek obsahuje pečivo méně než téměř všechny druhy zeleniny. Dalším mínusem pečiva je lepek, který se zdravím nemá už vůbec nic společného. Nemluvě o tom, že pečivo, které je označováno na svém obalu za celozrnné, nemusí být ani zdaleka celé ze zrn obilovin.
Tak například kornspitz, jedno z nezdravějších klasických pečiv, je pouze z části děláno z žitné mouky. Zbytek tvoří levnější komponenty. Všechno v souladu s platnými, velmi benevolentními normami. Když se chci vyhnout problémům s naplňováním už tak mírných norem, uvedu pro jistotu na obal raději slůvko vícezrnný místo celozrnný. Působí to rovněž zdravě a přitom mě nikdo nemůže postihovat za doplňování mnohem méně kvalitními surovinami.
Proto doporučuji brát média jako celek velmi shovívavě coby zdroj relevantních informací a daleko více se věnovat vlastní osvětě, číst odborné publikace a blogy nezávislých odborníků. Pochopitelně rovněž důkladně sledovat informace na zboží, diskutovat o tématu a v neposlední řadě navštěvovat semináře autorit z oboru. Prostě stále pracovat sám na sobě a ne pouze z teplého křesla domova pasivně přijímat vše, co se ke mně dostane z celoplošných médií.
Veřejně vyjadřovat svůj postoj a šířit osvětu dnes může totiž téměř každý a je to znát. Začnu od základu. Se změnou systému fungování vysokých škol nastal boom soukromých subjektů. Z nichž jsou mnohé zaměřeny právě na masmédia a každoročně chrlí tisíce velmi chabě připravených budoucích novinářů, redaktorů, moderátorů a dalších nositelů informací.
Ruka trhu nefunguje, každý chce něco říci
Za normálních okolností by si s touto situací poradil trh sám. Jenže současně s rostoucím množství absolventů masmédií a jím přidružených oborů, nastal rovněž obrovský rozmach digitálních technologií. Počet televizních stanic a dalších dobře viditelných médií stoupnul ne o řád, ale spíše o dva. S tím přišlo obrovské rozmělnění kvality vysílaných pořadů a brutální propad publicistiky jako takové.
Navíc s rozmachem internetu získalo možnost psát své názory prostřednictvím blogů a jednoduše stavených, v podstatě fanouškovských webů také mnoho lidí, kteří jsou úplně bez příslušného vzdělání. Informací kolem nás je tím pádem najednou až příliš. Je to jistě lepší stav než jaký panoval před sametovou revolucí v roce 1989, kdy byla jedna státní televize, 4 -5 komunistickou stranou kontrolovaných tiskovin a tím to haslo.. Jenže s aktuálním nadbytkem informací vznikají dva zásadní problémy.
Jen tak se vykecat
Takovéto, kýmkoliv lehce vytvořitelné informace, jsou často naprosto zbytečné a podružné. Mnohdy bývají velmi zkreslené a příliš povrchní. Pokud píše texty (/vyrábí pořad) někdo, kdo sám neprošel kvalitním novinářským vzděláním, které klade vysoké nároky na studium teorie, vytrvalost a smysl pro detailnost, ale naopak má za sebou pouze soukromý (rychlo)kurz, kdy je ze všeho nejdůležitější řádně zaplatit školné či poplatek za absolvování, není dotyčný logicky schopen sestavovat náročnější a komplikovanější texty (/relace). Samotné vzdělání sice není garancí kvality, ale vytrvalost a smysl pro detail je při zpracovávání a následném předávání informací sakra potřeba.
Druhým velkým průšvihem dneška jsou samotní konzumenti takovýchto informací - čtenáři. Uvykli jsme si číst hlušinu, nenáročnou na přemýšlení a vlastně ji také sami vyžadujeme. Vezměte si v potaz, jaký náklad mají ty stále ještě profesionálnější média v zemi - ať už jimi myslíte Respekt, Lidovky, Aktualne.cz, MF Dnes atd ... a jaký má bulvární tisk či komerční televize a rádia...!
Interaktivita za každou cenu
Asi nejlépe se zahlcení informacemi, přitom vesměs povrchními a plytkými, dá demonstrovat na úrovni fungování internetového portálu STREAM.CZ. Myslím si, že princip, na němž funguje, je celkem fajn a jeho majitelé se v rámci možností snaží dopřát koncovému uživateli kvalitní zábavu i dostatek všeobecné osvěty. Tedy občas ...
95% streamáckých pořadů má stopáž hluboce pod 10 minut, spíše až pod 5minut. Výjimkou je snad pouze publicistické kladivo A DOST a Kazmova One man show. Je to dáno výzkumy, jenž jasně prokazují, že ti, kdo se na tyto pořady dívají, jednoduše nedokáží vstřebat více vjemů najednou a neumí udržet pozornost na delší dobu. Zkuste si tento jev převést třeba i na tisk - s výjimkou pár tiskovin všude najdete texty o řádu stovek znaků. I obsáhlejší témata bývají v časopisech zpracovány vesměs sotva na ploše kompletní dvojstrany
Jaké si to uděláme, takové to máme
Ale zpět ke Stream.cz. a jejich vlajkovým osvětovým lodím A DOST a Peklo na talíři. Tyto dva pořady bývají pro lepší uchopitelnost a snazší pochopení proloženy grafickými předěly, animací a v případě Pekla na talíři i humornými etudami jejich moderátora, Romana Vaňka. Vše tedy bohužel plně v souladu s trendem "řešme důsledky, nikoliv samotné příčiny problému." Média se smířili s úrovní svých koncových uživatelů a i když chtějí nabídnout něco seriózního, podřídí se rostoucí lenivosti a zakrnělosti těch, kdo daný obsah konzumují.
Bohužel přesně takhle to funguje i v péči o zdraví. Neřeší se PŘÍČINA - tedy vznik nemocí a neduhů, ale pouze DŮSLEDKY - tedy něco mě bolí, narvu do sebe chemicky vyrobené preparáty na utlumení příznaků špatné funkčnosti orgánů a svalů, hotovo šmytec! Víc neřešte, nepátrejte, jen plaťte za léky a nadále lenivě konzumujte, uvázaní hluboce v osidlech systému.
En-ten-týky, kdo je tedy s hlavou na špalíku?
Takže je chyba ve Vás - čtenářích tohoto textu a konzumentech informací, kteří nejsou ochotni se rozvíjet se a pracovat na sobě? Zase tak jednoduchým si tento článek neudělám.
V deníku metro z 30.10., který je kompletně k prohlédnutí zdarma na internetu, jsem si všiml série článků na téma "Senioři a zdraví." Autorky těchto textů rozebraly na ploše tří dvojstran co vše je správné jíst a čemu se naopak vyhnout, ať už ve stravě, pohybu či způsobu bydlení.
Lékaři studují téměř desetiletí než jsou schopni radit svým pacientům. Kolik relevantních informací se dozvím na ploše tří dvoustran jedněch komerčních novin? V zásadě jsem si po tisící a prvé znova přečetl, že je potřeba jíst zdravé věci (haleluja!!!), ve velkém do sebe hustit ovoce a zeleninu. Tedy dotyčná autorka neuvedla nic jiného, než co by se nedalo pomocí internetového vyhledávače najít v kupě jiných článků. Plusem budiž zdůraznění důležitosti masa.
Zbytek textů byl o lázeňství, bolesti kloubů, cukrovce - vše letem světem a bez snahy rozebrat důvody vzniku nemocí. Pouze se řešily způsoby léčby, pochopitelně za pomocí drahých medikamentů a návštěv lázeňských domů. A zrovna náhodou právě u těchto textů bylo rozeseto několik placených reklam na konkrétní lázně, konkrétní inzulínový preparát a konkrétní kloubní tabletky...Zajímavé!
Dvakrát měř, jednou řež
Nebudu typicky česky podezřívavý a zaplaším myšlenku, že celá příloha o zdraví seniorů byla v médiu, které žije VÝLUČNĚ z inzerce, napsána na objednávku zadavatelů reklam a zaměřím se pouze na jedno ze zde uvedených tvrzení, a to, že PEČIVO JE ZDRAVÉ.
Redaktorka správně vyzdvihla lepší vlastnosti pečiva celozrnného nad klasickým bílým. Také správně zmínila problém dobarvování bílého pečiva tak, aby vypadalo zdravě hnědě (čti celozrnně). Tím vše hasne. Tečka. Pečivo je prostě zdravé, protože je ze zdravých obilovin, které obsahují látky, které jsou velmi prospěšné pro tělo.
Autorka textu určitě myslela svůj článek dobře a věřím, že skutečně chtěla čtenářům poradit. Bohužel přesně ve stylu typické absolventky snadno dostupného komerčního vzdělání, které nenutí vstřebávat množství informací v rámci přípravy na tvorbu textů a nechce po svých studentech ověřování si skutečností z více zdrojů a to důkladně.
Jak se to doopravdy má s pečivem
Celozrnné pečivo, vyráběné z celých zrn obilovin, je skutečně prospěšné lidskému tělu. Jenže těchto důležitých látek obsahuje pečivo méně než téměř všechny druhy zeleniny. Dalším mínusem pečiva je lepek, který se zdravím nemá už vůbec nic společného. Nemluvě o tom, že pečivo, které je označováno na svém obalu za celozrnné, nemusí být ani zdaleka celé ze zrn obilovin.
Tak například kornspitz, jedno z nezdravějších klasických pečiv, je pouze z části děláno z žitné mouky. Zbytek tvoří levnější komponenty. Všechno v souladu s platnými, velmi benevolentními normami. Když se chci vyhnout problémům s naplňováním už tak mírných norem, uvedu pro jistotu na obal raději slůvko vícezrnný místo celozrnný. Působí to rovněž zdravě a přitom mě nikdo nemůže postihovat za doplňování mnohem méně kvalitními surovinami.
Proto doporučuji brát média jako celek velmi shovívavě coby zdroj relevantních informací a daleko více se věnovat vlastní osvětě, číst odborné publikace a blogy nezávislých odborníků. Pochopitelně rovněž důkladně sledovat informace na zboží, diskutovat o tématu a v neposlední řadě navštěvovat semináře autorit z oboru. Prostě stále pracovat sám na sobě a ne pouze z teplého křesla domova pasivně přijímat vše, co se ke mně dostane z celoplošných médií.
úterý 14. října 2014
Motivace - běžte s úspěchem do háje!
Motivace, motivace, motivace. Být úspěšný, krásný, akční, bystrý, sebevědomý ... Vše zvládat, ničeho se nebát, žít naplno, přijímat nové výzvy ...
Tyhle hesla jsou všude kolem nás. Je toho plná televize. V časopisech se to jen hemží fotkami usměvavých (úspěšných pochopitelně) celebrit. Když otevřu nabídku pracovních inzerátů, je to tam samý proaktivní přístup, tah na branku a touha být nejlepším z nejlepších. A všude možně kolem nás jsou "rozházené" návody JAK NA TO.
Já mám ovšem pocit, že si ze mě tím neustálým honěním se za úspěchem někdo cíleně dělá srandu. Nebo lépe řečeno někdo (čti: šéfové firem, provozovatelé médií) rád blbne ostatní lidi (čti: je mi 23 let, přijel jsem do Prahy osobákem z Frýdku Místku a mám děravou kapsu), aby dřeli do úmoru na cizích projektech a to pochopitelně za mizerný peníz - ovšem s vidinou toho tolik žádaného postupu na společenském žebříčku a s kouzelnou vizitkou MANAGER v kapsičce předraženého, ovšem patřičně trendy sáčka. A v neposlední řadě je také žádoucí utrácet za "nezbytné" kurzy rozvíjení se a kupovat světové bestsellery o tom, jak zbohatnout/být úspěšný/skvělý/nesmrtelný/věčně mladý ...
Už jako samozřejmost je vnímána nutnost působit na své okolí patřičně reprezentativním autem a bydlením na úrovni. Stejným samospádem následně vzniká další "nezbytnost" v podobě být zaháčkován v systému na desítky let dopředu za asistence hypotéky či leasingu. Jen třešničkou na dortu je pak zjištění, že když jsem pořád v práci, abych si na všechny tyhle "nezbytnosti" vydělal, mám logicky minimum volného času. A když už nějaké to volno mám, chci přece aby to za něco stálo. Takže se to musí pořádně roztočit - ať už v luxusním baru či na oblíbeném eurovíkendu v některé unifikované evropské metropoli.
To, jak si co kdo udělá, je každého věc. Ostatně třeba zrovna já píši první nástřel tohoto textu v sobotu ve 4 ráno, což taky o lecčems svědčí :-) Jo jo, jsou to jen zatrpklé výlevy zhrzeného neúspěšného mladého muže, který je ovšem už příliš starý na to, aby ho vzali do těch naleštěných ofisů, jimiž v tomto textu tak ostentativně pohrdá. Přesně tak :-)
Ne. Motivace a touha uspět jsou krásná věc. Jen je potřeba se zorientovat v přehršli informací jimiž je každý z nás zahlcen a hlavně nepodléhat podprahovému všudypřítomnému namlouvání o "nezbytnosti" vydělávat velké peníze pro možnost utrácet nejlépe ještě větší peníze.
Já si myslím, že je skvělé umět se zmotivovat k nějakému slušnému sportovnímu výkonu, zabojovat s závislostí na některé z moderních přístupných drog či něco krásného vytvořit. Něco, co pomůže ostatním lidem. Jak klišovité, že? Ovšem prachy si za tohle přesvědčení nekoupím... :-)
Tak a co teď s tím vším, sakra?! Mám zalézt někam hodně hluboko do undergroundu? Zpustnout, koupit si nějaké hipsterské hadříky a postupně skrze kavárenské intelektuální žvatlání upadnout do letargie a pomalu ale jistě zapšknout a ztratit chuť o reálný svět? A nebo se naopak vybodnout se na vzletné ideály a kritizování konzumu - stejně povrchní jako konzum sám ... a naklusat do trafiky pro nejnovější annonci abych mohl konečně začít budovat kariéru ?
Tak, jak to nyní vykresluji, vypadá možná lepší ta druhá cesta. Ale já bych to viděl ještě trochu jinak. Co třeba zlatá střední cesta? Pro mě osobně jí je chuť zlepšovat se ve sportu, protože sport posiluje. Uvolňuji pomocí něho nahromaděnou frustraci z toho, že věci ani zdaleka nejdou tak, jak jsem si je nalajnoval. Navíc pravidelné sportování buduje v člověku vytrvalost a pomáhá mu vytvářet zdravé návyky pro ostatní činnosti. Když se nevybodnu na desetikilometrový běžecký výklus, je tu slušná pravděpodobnost, že nemávnu rezignovaně rukou nad problémem v práci, ženskou nebo máknu na svém sociálním zařazení.
A to by bylo pro tentokrát vše. Nevím, zda si lze z tohoto textu něco vzít - možná je tento text pouze zbytečným hledáním rozporů a jeho autor má až příliš volného času, který věnuje přemýšlení o blbostech. Pravdou je, že jsem se potřeboval trochu vypsat a udělalo mi to o něco líp.
A možná jsem si taky tak trochu potřeboval vytvořit alibi pro to, že mi to zrovna teď moc nejde ...
Tyhle hesla jsou všude kolem nás. Je toho plná televize. V časopisech se to jen hemží fotkami usměvavých (úspěšných pochopitelně) celebrit. Když otevřu nabídku pracovních inzerátů, je to tam samý proaktivní přístup, tah na branku a touha být nejlepším z nejlepších. A všude možně kolem nás jsou "rozházené" návody JAK NA TO.
Já mám ovšem pocit, že si ze mě tím neustálým honěním se za úspěchem někdo cíleně dělá srandu. Nebo lépe řečeno někdo (čti: šéfové firem, provozovatelé médií) rád blbne ostatní lidi (čti: je mi 23 let, přijel jsem do Prahy osobákem z Frýdku Místku a mám děravou kapsu), aby dřeli do úmoru na cizích projektech a to pochopitelně za mizerný peníz - ovšem s vidinou toho tolik žádaného postupu na společenském žebříčku a s kouzelnou vizitkou MANAGER v kapsičce předraženého, ovšem patřičně trendy sáčka. A v neposlední řadě je také žádoucí utrácet za "nezbytné" kurzy rozvíjení se a kupovat světové bestsellery o tom, jak zbohatnout/být úspěšný/skvělý/nesmrtelný/věčně mladý ...
Už jako samozřejmost je vnímána nutnost působit na své okolí patřičně reprezentativním autem a bydlením na úrovni. Stejným samospádem následně vzniká další "nezbytnost" v podobě být zaháčkován v systému na desítky let dopředu za asistence hypotéky či leasingu. Jen třešničkou na dortu je pak zjištění, že když jsem pořád v práci, abych si na všechny tyhle "nezbytnosti" vydělal, mám logicky minimum volného času. A když už nějaké to volno mám, chci přece aby to za něco stálo. Takže se to musí pořádně roztočit - ať už v luxusním baru či na oblíbeném eurovíkendu v některé unifikované evropské metropoli.
To, jak si co kdo udělá, je každého věc. Ostatně třeba zrovna já píši první nástřel tohoto textu v sobotu ve 4 ráno, což taky o lecčems svědčí :-) Jo jo, jsou to jen zatrpklé výlevy zhrzeného neúspěšného mladého muže, který je ovšem už příliš starý na to, aby ho vzali do těch naleštěných ofisů, jimiž v tomto textu tak ostentativně pohrdá. Přesně tak :-)
Ne. Motivace a touha uspět jsou krásná věc. Jen je potřeba se zorientovat v přehršli informací jimiž je každý z nás zahlcen a hlavně nepodléhat podprahovému všudypřítomnému namlouvání o "nezbytnosti" vydělávat velké peníze pro možnost utrácet nejlépe ještě větší peníze.
Já si myslím, že je skvělé umět se zmotivovat k nějakému slušnému sportovnímu výkonu, zabojovat s závislostí na některé z moderních přístupných drog či něco krásného vytvořit. Něco, co pomůže ostatním lidem. Jak klišovité, že? Ovšem prachy si za tohle přesvědčení nekoupím... :-)
Tak a co teď s tím vším, sakra?! Mám zalézt někam hodně hluboko do undergroundu? Zpustnout, koupit si nějaké hipsterské hadříky a postupně skrze kavárenské intelektuální žvatlání upadnout do letargie a pomalu ale jistě zapšknout a ztratit chuť o reálný svět? A nebo se naopak vybodnout se na vzletné ideály a kritizování konzumu - stejně povrchní jako konzum sám ... a naklusat do trafiky pro nejnovější annonci abych mohl konečně začít budovat kariéru ?
Tak, jak to nyní vykresluji, vypadá možná lepší ta druhá cesta. Ale já bych to viděl ještě trochu jinak. Co třeba zlatá střední cesta? Pro mě osobně jí je chuť zlepšovat se ve sportu, protože sport posiluje. Uvolňuji pomocí něho nahromaděnou frustraci z toho, že věci ani zdaleka nejdou tak, jak jsem si je nalajnoval. Navíc pravidelné sportování buduje v člověku vytrvalost a pomáhá mu vytvářet zdravé návyky pro ostatní činnosti. Když se nevybodnu na desetikilometrový běžecký výklus, je tu slušná pravděpodobnost, že nemávnu rezignovaně rukou nad problémem v práci, ženskou nebo máknu na svém sociálním zařazení.
A to by bylo pro tentokrát vše. Nevím, zda si lze z tohoto textu něco vzít - možná je tento text pouze zbytečným hledáním rozporů a jeho autor má až příliš volného času, který věnuje přemýšlení o blbostech. Pravdou je, že jsem se potřeboval trochu vypsat a udělalo mi to o něco líp.
A možná jsem si taky tak trochu potřeboval vytvořit alibi pro to, že mi to zrovna teď moc nejde ...
středa 17. září 2014
Vydrž prďka, vydrž!
Do svých třicátin jsem nikdy pravidelně nesportoval. Ba dokonce jsem byl v honění se za mičudou, poskakujícím tenisákem či klouzajícím pukem tak marný, že ve fotbale jsem byl pokaždé brankářem, v kolektivních sportech mě na škole vybírali až jako posledního. A to včetně basketu, v němž jsem měl se svými 195cm spíše dominovat. Ani pitomé kulečníkové tágo neumím vzít pořádně do ruky. Vlastně ani nevím, jestli tágo a kulečník patří dohromady. Nebo je to snad bowling?
Přesto si troufám tvrdit, že nyní, v 32 letech mám fyzičku lepší než 95% mých vrstevníků. Kde se stala taková proměna? Jakou kouzelnou knížku jsem načetl a prozřel? Kdo je mým osobnostním koučem? To přece nemůže být jen tak...
Ano, pár chytrých knížek jsem pročetl, ale celé kouzlo spočívá v tom:
1, Jasně si určit dlouhodobé priority
2, Stanovit si konkrétní cíl
3, Pravidelnost
4, Neohlížet se na okolí a nenechat se frustrovat
1.
Je to o tom odříkání. Půjdu raději na další zbytečné pivko do hospody s kamarády, které vídám pořád a budu stále dokola poslouchat ty stejné historky ze starých dobrých časů a rozhodím si biorytmus ponocováním? Přitom vím, že druhý den potřebuji být co nejvíce fresh, protože trénink je trénink a někdo jej odcvičit/odběhat musí. Ten kamarád u piva to za mně ale neudělá.
2.
Je hezké se dokopat do posilovny. Jenže moc dlouho vám tohle přesvědčení o pravidelném zušlechťování se nevydrží, pokud tam chodíte s cílem "chci se cítit trochu lépe." Podobné je to u jiných sportů. Třeba zrovna já jsem běhal venku v přírodě ani ne 14 dní a dal jsem si jasnou motivaci v podobě zaplacení mastného startovného na desetikilometrovém závodě, který bude za 6 týdnů. Takže mi nezbylo nic jiného než poctivě trénovat a odběhat si přípravu.
3.
Den za dnem, trénink za tréninkem. Jsou dny a období, kdy to vyloženě nejde. A stále je nač se vymlouvat. V létě je venku moc hezky. Navíc je příliš vedro. V zimě je to zase samá rýmečka. Pak přijdou vánoce a to se přece necvičí. Musíme taky odjet na dovolenou že. Proto doporučuji nestydět se a najmout si trenéra. Já třeba jeho služeb využívám celoročně. A že těch tréninků, kdy se mi nechtělo a odflákl jsem je, bylo mraky. Ale odtrénoval jsem je a postupně si zažil onu pravidelnost.
4.
Větší borci budou kolem mě vždy. Běžně se mi stává tahle konverzace:
potměšilec: "Ty běháš? A za kolik jsi dal svůj první půlmaraton?"
já: "Tak to bylo prosimtě po asi sedmitýdenním tréninku a bylo to za 2:07:47."
potměšilec: "Hmmm. No to by šlo. Já mám kamaráda, který teda jako občas trošku sportuje a minule u piva jsme ho vyhecovali. No a on to v té Plzni běžel taky a čoveče bez přípravy to dal za 1:42:15."
Mám si v takové situaci s depresí sednout do kouta a brečet že to lopotné snažení stejně nemá cenu? Že jsem stejně nemožný a nikdy to nikam nepovede? Ale kdepak. Každý, kdo se o něco - cokoliv snaží, je frajer. Frflat v hospodě nad krutým světem jde ostatně vždy.
Navíc tihleti zázrační sportovci na klíček většinou nejsou jen tak. Vyzvídal jsem a zjistil, že onen rychlonožka z Plzně jinak pravidelně hrává tenis a hlavně je mu krásných 23let a má o rovných 32 kilo méně než já. Jo, to se to krásně běží, když mám ideální spalování mladého metabolismu, jsem spíše podvyživený a oproti původním kecům potměšilce i skvěle pravidelně trénovaný. Ať správně chápete, tohle nemá být hejt na onoho "Plzeňáka." Kdepak všechnu čest. Jen je skutečně zbytečné a kontraproduktivní se hned začít srovnávat s výjimkami potvrzujícími pravidlo.
O.K. nevypadám jako Arnold, ale když se rozhlídnu kolem sebe v emhádéčku - kolik lidí o sebe skutečně dbá a alespoň se snaží? A jak se tihle lidi většinou tváří? Určitě se moc neusmívají. Nejsou spokojení se svým životem a ani se sebou samým, ale nemají sílu na sobě makat.
Příště o jedné šikovné praktické pomůcce, která náramně bodne ve snaze o zachování pravidelnosti.
Přesto si troufám tvrdit, že nyní, v 32 letech mám fyzičku lepší než 95% mých vrstevníků. Kde se stala taková proměna? Jakou kouzelnou knížku jsem načetl a prozřel? Kdo je mým osobnostním koučem? To přece nemůže být jen tak...
Ano, pár chytrých knížek jsem pročetl, ale celé kouzlo spočívá v tom:
1, Jasně si určit dlouhodobé priority
2, Stanovit si konkrétní cíl
3, Pravidelnost
4, Neohlížet se na okolí a nenechat se frustrovat
1.
Je to o tom odříkání. Půjdu raději na další zbytečné pivko do hospody s kamarády, které vídám pořád a budu stále dokola poslouchat ty stejné historky ze starých dobrých časů a rozhodím si biorytmus ponocováním? Přitom vím, že druhý den potřebuji být co nejvíce fresh, protože trénink je trénink a někdo jej odcvičit/odběhat musí. Ten kamarád u piva to za mně ale neudělá.
2.
Je hezké se dokopat do posilovny. Jenže moc dlouho vám tohle přesvědčení o pravidelném zušlechťování se nevydrží, pokud tam chodíte s cílem "chci se cítit trochu lépe." Podobné je to u jiných sportů. Třeba zrovna já jsem běhal venku v přírodě ani ne 14 dní a dal jsem si jasnou motivaci v podobě zaplacení mastného startovného na desetikilometrovém závodě, který bude za 6 týdnů. Takže mi nezbylo nic jiného než poctivě trénovat a odběhat si přípravu.
3.
Den za dnem, trénink za tréninkem. Jsou dny a období, kdy to vyloženě nejde. A stále je nač se vymlouvat. V létě je venku moc hezky. Navíc je příliš vedro. V zimě je to zase samá rýmečka. Pak přijdou vánoce a to se přece necvičí. Musíme taky odjet na dovolenou že. Proto doporučuji nestydět se a najmout si trenéra. Já třeba jeho služeb využívám celoročně. A že těch tréninků, kdy se mi nechtělo a odflákl jsem je, bylo mraky. Ale odtrénoval jsem je a postupně si zažil onu pravidelnost.
4.
Větší borci budou kolem mě vždy. Běžně se mi stává tahle konverzace:
potměšilec: "Ty běháš? A za kolik jsi dal svůj první půlmaraton?"
já: "Tak to bylo prosimtě po asi sedmitýdenním tréninku a bylo to za 2:07:47."
potměšilec: "Hmmm. No to by šlo. Já mám kamaráda, který teda jako občas trošku sportuje a minule u piva jsme ho vyhecovali. No a on to v té Plzni běžel taky a čoveče bez přípravy to dal za 1:42:15."
Mám si v takové situaci s depresí sednout do kouta a brečet že to lopotné snažení stejně nemá cenu? Že jsem stejně nemožný a nikdy to nikam nepovede? Ale kdepak. Každý, kdo se o něco - cokoliv snaží, je frajer. Frflat v hospodě nad krutým světem jde ostatně vždy.
Navíc tihleti zázrační sportovci na klíček většinou nejsou jen tak. Vyzvídal jsem a zjistil, že onen rychlonožka z Plzně jinak pravidelně hrává tenis a hlavně je mu krásných 23let a má o rovných 32 kilo méně než já. Jo, to se to krásně běží, když mám ideální spalování mladého metabolismu, jsem spíše podvyživený a oproti původním kecům potměšilce i skvěle pravidelně trénovaný. Ať správně chápete, tohle nemá být hejt na onoho "Plzeňáka." Kdepak všechnu čest. Jen je skutečně zbytečné a kontraproduktivní se hned začít srovnávat s výjimkami potvrzujícími pravidlo.
O.K. nevypadám jako Arnold, ale když se rozhlídnu kolem sebe v emhádéčku - kolik lidí o sebe skutečně dbá a alespoň se snaží? A jak se tihle lidi většinou tváří? Určitě se moc neusmívají. Nejsou spokojení se svým životem a ani se sebou samým, ale nemají sílu na sobě makat.
Příště o jedné šikovné praktické pomůcce, která náramně bodne ve snaze o zachování pravidelnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)