Vincent

Tento filmek je jedna z ranných prací mého oblíbence Tima Burtona (Střihoruký Edward, Sweeney Todd). Vypráví o klukovi, co si schován doma, ve svéhé hlavě představuje šílené věci. Hlas vypravěče namluvila legenda hororových filmů Vincent Price. Tak se hezky bavte:

Recenze Kamarádova holka

-->Má prcičkovská série důstojného pokračovatele, nebo jde jen o další podprůměrnou rádoby komedii překypující vulgarismy?

Úspěšná právnička Alexis právě ukončila platonický vztah s kolegou z práce a hlavně s horlivým looserem v jedné osobě, Dustinem. Ten ji tak nudil, že chce nyní jen randit bez závazků s pořádnými borci a zbavit se přitom nálepky hodné holky od vedle. Dustin je však do ní stále blázen a udělá největší chybu dosavadního života. Najme si totiž spolubydlícího Tanka, aby předvedl Alexis nejhorší rande života a ta aby se plačky vrhla zpět do náruče němu. Celé se to samozřejmě tak trochu zamotá...

Celý příběh se točí kolem Tanka, v podání Dane Cooka. Tank je borec, naprostý nadsamec se sebevědomím šplhajícím k alpským výšinám. Volný čas si obvykle krátí tím, že lítá po mejdanech a tam dost neurvale balí ženské. On je vlastně uráží, ale protože vypadá jako Clive Owen za mlada, tak mu holky padají bez výjimky k nohám. Občas svoje buranství předvádí na zakázku za peníze, kdy předvede "to nejlepší" ze sebe bývalým milenkám jiných chlapů, a ty se pak zhrzené vrhají zpět do jejich náručí.

Koukni, něco ti ukážu

Příběh není rozehraný špatně. Je tu celkem dost prostoru pro přisprostlé vtípky a Tank s Alexis tvoří třeskutý pár. Alexis se dokonce Tankova neurvalost líbí. Přesně takového muže si teď představovala. A společně fuckují jako o život. Problém je v tom, že postupně se vše vrhá do nejklišovitějších zajetých kolejí romantických jedhohubek. Opravdu se dá další vývoj příběhu odhadnout už po slabé čtvrthodince a ničím moc nepřekvapí až do finále.

Ze začátku celkem slušně pobaví neurvalost Dane Cooka, co by nadsamce a primitiva v jednom, co se opravdu nepáře s žádnou a nikde. Bohužel se jeho eskapády často zvrhnou v záplavu nechutností ala ukážu penis kde se dá a pozvracím co se dá. A když už je to podesáté to samé, tak to "krapánek" začíná nudit. Role Alexis se ujala průměrná Kate Hudson, toť představitelka ještě průměrnějších přeslazených filmů. Vzájemná chemie u herců tu moc nefunguje a fakt jsem po celý film nepochopil co, že ji to tak na tom egoistickém zmetkovi přitahuje. Třetí vzadu, Dustin s tváří Jasona Bigse alias Jima z prciček, je prostě trouba a jako trouba se chová celý film.

Pojďme dělat nesmysly

Vůbec scénář je u Kamarádovy holky největší slabinou. Všechny postavy se chovají strašně šablonovitě a hloupě. Během filmu se stane několik zvratů, které by v klidu rozvrátili největší přátelství na život a na smrt a tady se po pár minutách odpouští i ty největší prohřešky. Ostatně, co taky čekat od režiséra seriálu Melrose Place, jehož největší hitovkou za uplynulou dekádu byla dvojka komedie Můj soused zabiják? Howardu Deutchovi šlo kdysi dobře točit kámošovské komedie s důchodci Jackem Lemmonem a Walterem Matthau. Ovšem snímky pro mladé opravdu nezvládá.

Verdikt:
Velmi průměrná a mnohdy trapná parodie na teanegerovské komedie, ze které si toho po pár dnech nebudete pamatovat víc, než pár nechutností v podání macho Tanka. Fekální humor určitě nestačí a uvědomit by si to měl i kdysi dávno solidní rutinér Deutch. Tudy cesta nevede. Doporučit nemůžu moc ani na první rande, protože jestli se budete Tankovým vtípkům smát, tak si o vás vaše drahé polovičky nebudou myslet nic hezkého.

Hodnocení: 5/10

Podobné filmy: Prci prci prcičky 7/10, Můj soused zabiják II 3/10, Amorův úlet 6/10, Prci prci prcičky II 5/10, Prci prci prcičky III 5/10

http://www.gorilla.cz/article/6131-recenze-kamaradova-holka-ti-taky-da-da-da.html

Bezpečnost práce podle Klause

Není nad to dodržovat na svém pracovišti pravidla bezpečnosti práce. Své o tom vědí v bývalé NDR a my se díky jejich variantě reklamy na BESIP můžeme podívat taky. Sam Raimi s Evil Dead je proti dělníkovi Klausovi hadr ...



(vydržte první trochu obkecávací 4 minutky a dostane se vám fakt mimořádného zážitku :-) , slibuji)

Recenze Výměna + Angelina Jolie

... aneb jak Angelině Jolie vrátit špatné dítě
Clint Eastwood oslavil letos už 78 narozeniny. Přesto je pracovitější než kdy dříve a jeho filmy zrají jako víno. Tahle věta většinou bývá klišé, ale vitální někdejší hvězda westernů si za své výkony za kamerou po právu zaslouží uznání. O svých kvalitách se nás snaží přesvědčit v dobovém drama z období velké finanční krize v USA.
Ocitáme se v Los Angeles léta 1928. Díky hospodářské krizi všude bují korupce a mafie ovládá nejen podsvětí, ale i zkorumpovanou policii, která se snaží získat kladné bodíky veřejného mínění jak jen to jde. Ve městě andělů žije také opuštěná matka Christine Collinsová (Angelina Jolie) se svým devítiletým synem Walterem. Je krásné prosluněné ráno a jako už mnohokrát, se paní Collinsová loučí se svým synem před odchodem do práce. No netuší že jej vidí možná naposledy ve svém životě.

Po návratu domů totiž zjišťuje že malý Walter zmizel. Druhý den rozjíždí policie pátrání po zmizelém synovi. Bohužel se nedaří i přes usilovné pátrání stále Waltera najít. Uběhne dlouhých pět měsíců a najednou nečekaně udeří šťastná novina - chlapec se našel. Rozrušená matka plná naděje spěchá na vlakové nádraží přivítat se se synem. Také jí jej policie s velkou slávou za cvakotu fotoaparátů žurnalistů předává. Jenže šťastné shledání se nekoná. Paní Collinsová tvrdí, že chlapec, kterého ji předávají, není její syn. Podlehne ale na místě nátlaku policistů s argumenty že je rozrušená a chlapce si bere domů. Tam se ale definitivně ujistí, o tom že opravdu nemá zpět vlastní dítě (je menší a má obřízku, což Walter neměl a neorientuje se doma, ani ve škole) a zoufale se snaží přimět trestní orgány aby si jej vzali zpět a obnovili pátrání po jejím vlastním, dosud nenalezeném potomkovi.

Kde je můj syn?

A tady je kámen úrazu. Policie má notně pošramocenou pověst a další selhání a výsměch si nemůže dovolit. Takže tvrdošíjně trvají na svém a odmítají matčiny tvrzení o opaku. Vše jde až tak daleko, že paní Collinsovou proti její vůli zavřou do blázince a násilím nutí odvolat její tvrzení o pochybení policie. Tu teď čeká strašné dilema – buď odvolá své tvrzení a přijme za svého cizího kluka, nebo navždy zůstane zavřená v blázinci. V tu chvíli se začíná odvíjet i druhá linie filmu, kdy sledujeme pátrání jednoho z detektivů na vlastní pěst po stopách masového vraha, mezi jehož oběťmi by mohl být i malý Walter. A po tom co se skutečně děje začíná pátrat i reverend Briegleb, jediný kdo Christine věří.Eastwoodova jako režiséra mám ještě raději než jako Eastwooda herce. Pomineme jeho režijní začátky z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy točil jen jeden průměrný western či kriminálku za druhou. Mnohem zajímavější je jeho tvorba od let devadesátých. Po dosud nepřekonaném antiwesternu Nesmiřitelní si pečlivě vybírá zajímavá témata a vždy se na jeho filmy dobře dívá. Jednak má perfektní cit pro vyprávění děje a také pro kvalitní herce, ze kterých dokáže vymáčknout téměř pravidelně oscarové výkony. Jen občas sahá až příliš k sentimentu a moc útočí na city diváků.

Výměna má scénář podle skutečného případu záměny dětí a nutno dodat, že její děj je natolik spletitý a skoro až v dnešní době nepředstavitelný, že kdyby se neopíral právě o fakta z minulosti, tak bych měl problém s uvěřitelností a občas bych si pokroutil nevěřícně hlavou. Každopádně skvělou práci odvedli tvůrci na vizuálu - třicátá léta se povedlo vystihnout perfektně a film vypadá po této stránce stejně dobře jako legendy Čínská čtvrt či Kmotr.

Třicátá léta jako vyšitá

Ovšem to nejdůležitější jsou herci. Jak jsem už v úvodě psal, nejzásadnější otázkou bylo zda žena vamp Angelina Jolie dokázala po pár rolích na efekt z poslední doby uvěřitelně zahrát ztrápenou opuštěnou matku samoživitelku, která je na pokraji zhroucení ze všeho co musí vytrpět. A povedlo se. Angelina je zahalená celý film v upjatých šatech a skutečně si musí vše odehrát obličejem a emocemi. Přesněji její velké rty a vykulené utrápené oči spolu se zkrabatělým čelem nedávají ani stín pochybnosti o tom, že Christiane Collinsová skutečně trpí.

Jednoho z mála sympatizantů paní Collinsové, reverenda Briegleba, hraje John Malkovich. Ten předvede zhruba svůj standard. Většinou jen proběhne scénou a s tvrďáckým výrazem něco zahlásí. Mnohem zajímavější jsou ovšem postavy zosobňující největší zlo a nepřátele Christine. Kapitán policie Jones našel nepravého syna a měl být nešťastné matce nejvíc nápomocný při odčiňování svého pochybení. Místo toho nasazuje pro media andělskou tvář a přetvářku. Pro oponující Christine má přichystán na její neustávající opakování otázky „Kde je můj syn?“ v pravdě faustovské grimasy plné zloby a nenávisti, že si nějaká ŽENA dovoluje dělat problémy němu, MUŽI na pravém místě. Příležitost vyřádit se dostal i herec představující masového vraha co unesl na svůj ranč patrně desítky malých dětí, včetně syna Christine. Velmi efektně hraje šíleného blázna, jemuž není lidský život ničím, aby v závěru, kdy stojí tváří v tvář svému ortelu předvedl trosku bojící se své pomíjivosti.

Jdu si pro Oscara

Výměna se ovšem nevyhne pár neduhů. Clint Eastwood mi v posledních letech přijde, že si je až moc dobře vědom svých režijních kvalit a točí úplně všechny filmy s jedinou ambicí – chce další Oscary. I tady je toho patosu a třískání emocí trochu až moc. Nemůžu si pomoci, ale některé scény mi přijdou až moc na efekt a že jsou natočený přesně tak, jak by si je přáli vidět diváci. Skoro pohromou je poslední půlhodina, která velmi doslovně dovypravuje jednotlivé linie příběhu a zbytečně ukazuje věci, jenž stačilo pouze naznačit nebo zmínit v závěrečných titulcích.

Tento film nepatří mezi největší perly Eastwoodovi režijní kariéry, ale každopádně stojí za vidění i přes přílišné tlačení na pilu a ždímání emocí z diváků za každou cenu. Opírá se o skvělé herce ve všech rolích a neotřelý příběh. Sice vám pár dní od shlédnutí zůstane v paměti jen velmi málo scén, ale pochybuji že letos uvidíte v tuzemských kinech v pooscarovém období mnoho lépe odvyprávěných snímků.

Hodnocení: 8/10

Podobné filmy: Nesmiřitelní 10/10, Dokonalý svět 8/10, Tajemná řeka 7/10, Milion Dollar Baby 10/10, Vlajky naších otců 7/10, Dopisy z Iwo Jimy 7/10

také: http://www.gorilla.cz/article/6115-recenze-vymena-aneb-jak-angeline-jolie-vratit-spatne-dite.html

Hell Show

Tááák dnes jsem konečně poprvé v životě viděl naživo vystoupení krvavě proslulé skupiny svérázných pražských tatéru ze salonu Hell, co ve volných chvílích občas vystupují na koncertech a festivalech s tvrdší hudbou. Pohled na propichování si tváře jehlicí a zabodávání háků do kůže na zádech z 3 metrů byl opravdu mimořádný zážitek. No další věci co se tam při vystoupení děli raději popisovat nebudu, jinak přijdu o své čtenářky :-).

Jen mě mrzí že mi odešla baterie u foťáčku hned po prvních dvou snímcích. Ach jo. Tak pro ilustraci přikládám aspoň foto z loňského ročníku festivalu Obscene Extreme ...

po kliknutí na nadpis se dostanete na stránky této mimořádné party lidí.

Pozvání do sociologie

Trošku delší text k zamyšlení - myslím že se většina z nás v něčem z toho pozná ...
Sociologie je vědní disciplína, která je dlouhodobě spíše na okraji zajmu lidi. Nemá moc dobrou reputaci a určitě si ji v nejbližší době ani nezlepší, jelikož se víceméně zabývá statistikami a čárkováním. Alespoň takhle to v úvodu své knihy, primárně určené ke studiu na odborných školách, tvrdí Peter L. Berger. Pojďme se spolu blíže podívat na témata jenž autor otvírá a o nichž se trochu více rozepsal:

Sny a tvrdá realita

Většina mladých studentů sociologie odpovídá svorně na otázku co chtějí dělat nějakou parafrází myšlenky, že chtějí pracovat s lidmi a prostě komunikovat. Později se jejich postoje mění a společně se ztrátou nevinnosti v nelítostné mašinérii dennodenní reality se z nich stávají cyničtí pozorovatelé dění kolem sebe.

Sociolog je přitom člověk, který má velkou moc. Vlastně je to právě on, kdo se podílí na veřejném mínění a pomáhá formovat a utvářet společnost. Na druhou stranu opět právě sociolog je tím, kdo zahlcuje společnost obrovským množstvím všemožných dotazníků pro možnost tvorby roztodivných a mnohdy velmi zbytečných statistik. Právě z této obsese, podle Bergera, pramení onen všeobecný despekt k této profesi. Berger jde dokonce ještě dál, když označuje sociologa za mnohdy vyloženě kulturního barbara. Také rozebírá postavení sociologa ve společnosti. A musím jedním dechem dodat, že to není lichotivé zjištění.

Kdo je to sociolog podle Bergera

Jaký je vlastně profesní jazyk dnešního sociologa? Nepříliš přitažlivý. Rád se vyžívá v používání odborných výrazů a těžkých větných konstrukcích. A přitom působí na ostatní lidi jako cynická a chladná osoba s výraznými rysy manipulátorství. Sociolog se totiž neustále a bez nejmenších skrupulí zaobírá tím, co dělají jiní lidé. Zároveň platí, že sociologie ve své perspektivě nám umožňuje vidět v novém světle svět, v němž žijeme své životy.

O sociologii autor knihy tvrdí, že je zájmovou činností určitých jedinců v čemž má samozřejmě pravdu. Téměř každý člověk má nějaké zájmy. Ale pojďme to trochu rozvést. Sociologie je moderní a západní myšlení, utvářeno typicky moderní formou vědomí. Sociologie je odrazem naší společnosti. A zde je na místě otázka co je to vlastně společnost. Kolik lidí tvoří společnost? To je velmi individuální dle dané situace. Můžou to být 3 lidé stejně dobře jako milion lidí může být příliš málo. Opravdu tu absolutně závisí na okolnostech a kulturně – společensko – politickém dění okolo nás.

Systém a jeho fungování

Sociologie se realizuje ve všech lidských činnostech. Nebo snad lépe řečeno se v nich vyskytuje a nějak zhmotňuje. Například se stane něco, co vypadá hodně impulsivně. Sociolog zkoumá to, co se odehrává kolem z nenadála vzniknuvší situace. Nakonec na základě svých zkoumání onu prvotní, na první pohled, spontánní reakci velmi dobře a racionálně odůvodní na základě poznatků získaných nezávislým pozorováním a svým nulovým vměšováním se do děje. A tohle se děje právě proto, že sociologa zajímají problémy úplně jiné, než ty co trápí drtivou většinu ostatních lidí.
Základním sociálním problémem podle Bergera není zločin, ale zákon. Převedeno do jiné terminologie – nikoliv rozvod, ale manželství, nebo chcete-li ne revoluce, ale vláda. Čili ne důsledek, ale onen první a primární podnět jenž vyvolává další reakce okolí a spouští nezadržitelně laviny situací.

Dobře se konkrétní pozorování a z nich plynoucí závěry dělají z Ameriky, potažmo z USA a z dění v této zemi. Spojené státy jsou zemí paradoxů a obřích protikladů. Na jedné straně je patrná velká úcta a na straně druhé posměch z životního stylu jejích obyvatel a přezdívá se jí policejní stát.

Velmi dobrým ukazatelem dění ve společnostech napříč světem je televize. „Kouzelná hrací bedýnka“ vnáší do naších životů vjemy, nad nimiž bychom se asi jinak velmi pozastavovali, jelikož jsou z jiných krajů světa. Ostatně jak zní pravdivé staré přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Ovšem díky televizi máme možnost nahlédnout do zákoutí jiných kultur a prohlédnout si i jiné prostředí, aniž bychom je při tom museli nutně fyzicky navštívit.

Koloběh života

Životopis – to je to správné slovo. To je ten termín vypovídající nejvíc o nás. Tohle je vlastně náš život, kam buď chronologicky, nebo dle důležitosti pro další vývoj, zaznamenáváme svůj život. Takhle to celkem výstižně popsal sám Peter L. Berger a nezbývá než víceméně s touto charakteristikou souhlasit.

Dá se vůbec nějak objektivně posoudit kdy končí jedna etapa žití a kdy se načíná nějaká další? Je přesně ohraničeno do kdy jsme mladí a od kterého okamžiku života jsme považováni za dospělé soběstačné jedince s plně rozvinutou osobností. Určitě to takhle nechodí. Vždy záleží na individuálních životních zkušenostech toho kterého jedince. Každopádně se tyhle věci nedají nijak normalizovat a určitě ne přikázat.

Pojďme se podívat na několik pojmů:

Zralost = kdy je člověk zralý? Podle Bergera je tomu tak ve chvíli, kdy přestává snít a smíří se s realitou.

Minulost = mění se v závislosti na tom jak si ji interpretuje naše paměť, jak si ji vybavujeme a co si zveličíme a co naopak pozapomeneme.

Soumrak bohů = konec dětství a dalších etap života a zároveň změna náhledu na důležité osoby mého života. Ten koho jsem kdysi obdivoval je pro mě dnes nepotřebným nýmandem. Matka byla dříve div ne bohyně, co vše věděla a dnes ji beru jen jako starou bláznivou užvaněnou ženskou …

Vliv okolí na nás

Děti si dění kolem sebe uvědomují tím jak rostou. Čím jsou chytřejší , tím lepší postavení ve společnosti si zákonitě postupně vybudovávají. Velký vliv na tohle sebepoznávání a vnímání okolí má adresa na níž dítě žije od narození, rodina, která jej vychovává a vzdělává a samozřejmě rozvoj rozumu.

V tomto ohledu jsou velmi důležité dvě oblasti výzkumu - socialní kontrola a socialní stratifikace. Velký vliv na názory jedince při nějaké diskusy totiž má názor většiny a mnohdy jedinec podlehne ostatním. Pokud ovšem ve skupině lidí existují dva početně vyrovnané tábory s opačným názorem, tak většinou dojde spíše ke kompromisu ...

Velký vliv na člověka mají symboly. Zbraň a uniforma u policisty vždy spolehlivě zaručí potřebnou autritu. Každý člověk má své postavení ve společnosti a v rámci svého profesního i společenského statusu, i v rámci komunity, kde žije. Navíc se dá celkem snadno ověřit, že zaměstnání jimž se živíme rozhoduje o tom co děláme ve zbývajícím čase - koníčky, bydlení. Je tu totiž pevně daný systém rozvržení společnosti dle podřazenosti a nadřazenosti a prestiže. Existuje totiž třídní systém, kdy lidé z určitých společenských tříd se chovají podobně a mají podobné zajmy, vzdělání a schopnost vydělávat peníze. Ovšem také platí, že v každé společnosti je to, co je definováno jako normalní, uplně jiné než v ostatních společenstvích.

Osobnost a uniformita

Společenské role a určité moduly myšlení nám podsouvají uniformy - voják, kazatel, lékař. od každého z víše jmenovaných se dopředu očekává určitý způsob chování a pokud jej onen člověk v uniformě nenaplní, tak se ostatní diví. Sami jak přijímáme určité role a povýšení v práci, tak se též měníme. Člověk totiž odpradávna upravuje svoji osobnost tomu, čemu se věnuje - platí že není veselý kněz nebo lehkovážný chirurg.

Mínění lidí se obměňuje rovněž dle předsudků. Nejde jen o to, jak se chovají lidé z okolí, ale o to že tomu sami často podléháme a chováme se podle toho, jak to ostatní čekají.

Recenze Review: A Christmas Carol Story

Tohle berte spíš jako menší kuriozitu. Je to v podstatě parodie na neumětelskou recenzi, jelikož text je hodně povrchní. Má ukázat že umím psát i v jiném jazyce než je čeština - no ještě mám opravdu co vylepšit. V podstatě se jedná o menší povídání o dvou animovaných verzí tradiční americké vánoční pohádky a lakomém nelidskem držgrešlovi, co jej navštíví duch vánoc aby jej napravil.Charles John Huffam Dickens was one of the most popular English novelist of the Victorian era. Dickens began writing Christmas Carol in October 1843. He finished it in the end of November 1843. Dickens financed the publishing of the book himself. A Christmas Carol has become a Christmas tradition and Dickens' best known book. This Story associated sentimental connection with Christmas Time.

A Christmas Carol Story has many movie versions. The first comes from 1938. But I have seen two other versions. The first was Disney´s version - Mickey's Christmas Carol from 1983. It was directed by Burny Mattinson and it is 25 minutes long. And the second version of this traditional Christmas story that I have seen was the version from 1971 – A Christmas Carol. This version is from director Richard Williams. Both films are animated and very famous. But shorter movie from Williams is more famous. It is because this movie won an Academy Awards Oscar in category Best Short Subject and Animated Films of Year in 1972.

William´s version won Oscar, but my favorite is version from Disney Studio. In a grotesque from Disney are my favourite animated characters. There are Donald Duck as rejected nephew Fred, Mickey Mouse as poor Bob Cratchit, Goofy as disabused Jacob Marlezs Ghost, Scrooge McDuck as almost himself into role Ebenezer Scrooge and Daisy Duck as voice of Belle. I love this feature. I see really lots of cartoons with this characters when i was a young boy. It is the first time when in the cartoon appeared character of Tiny Tim – he is a classic Dickens’ character, a portrait of the wise child who will soon exit the Earth. And what is this cartoon about?

A Christmas Carol is a Victorian morality tale. Ebenezer Scrooge is a really very big scrooge. He never cares about the people around him. And he exists only for the money. On Christmas Eve visit Ebenezer Scrooge ghost of his former partner Jacob Marley. He died seven years ago.He tells Scrooge that he will be haunted by three spirits. And it really happened. These three spirits, the ghosts of Christmas past, Christmas present, and Christmas future. This Spirits wish only one thing - show Ebenezer Scrooge errors of his life.

Ebenezer Scrooge is totally scared. Now he sees everything bad what happened about all his life. He sees each of many mistakes what he did. And it is not a good view. He promises that he will be good man and that he will give a hand to everyone now. He started promtly. Christmas morning finding Scrooge sending a Christmas turkey to his clerk Bob Cratchit and assist his family, which includes Cratchit´s crippled son, Tiny Tim. Everything has good end.

Classical Christmas Carol from 1971 has same story like later Mickey's Christmas Carol. I think that version from Disney studio is more merrier then William´s version. Mickey's Christmas Carol is better for Christmas Time because there is nothing so depressive like in William´s movie. William´s version is grizzle too. Grotesque from Disney is more coloured and more happy. In this version are nice characters too.

My rating:
70% - A Christmas Carol (1971, directed by Richard Williams)
90% - Mickey's Christmas Carol (1983, directed by Burny Mattinson)

Similar movies: The Nightmare before Christmas 80%, Miracle on 34th Street 80%, White Christmas 70%, Mickey's Magical Christmas 70%

Shushika - naposledy

Naprosto finalní verze tohoto rozhovoru se otiskla začátkem ledna na Shushikově domovské stránce Moviezone na hlavní liště a byla v podstatě rozloučením s jeho prací pro tento webzin, jelikož kvuli pracovní vytíženosti dále nemohl kvalitně přispívat na jeho chod.

Pro mě to znamenalo 90 minut čistého času rozhovoru v kavárně, pak 4 hodiny přepisování a ještě několik dalších úprav pro zveřejnění kratší verze pro potřeby skoly a té oficialní pořádné pro web. Celkem kolem 10ti hodin dřiny. Jsem rád že si rozhovor nakonec přečetlo několik tisíc lidí a dostalo se mu důstojné prezentace.
celý rozhovor se zobrazí ve finalní verzi i po kliknutí na nadpis
http://blogy.moviezone.cz/Ruut/ruutovo-okenko-aneb-tam-kde-slunce-nesviti/2009/01/04/rozhovor-se-shushikou/

Shakespearovo dílo ve 2 hodinách

Rekordně krátké představení největšího dramatika všech dob.

V pražském divadle V Dlouhé běží od 19. prosince hra představující kompletní dílo anglického autora Williama Shakespeara ve necelých 2 hodinách. V hlavních rolích tohoto střípkovitého představení s všeříkajícím názvem Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách se představí trojice herců Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matějka. Vše se odehrává pod režijní taktovkou Jana Borny.

Do češtiny tuto hru převedl shakespearovský překladatel Jiří Josek a v divadle V Dlouhé je tato mozaika uváděna jako české premiéra. Původní nápad na zpracování celého Shakespeara pochází ovšem z hlav trojice britských herců – Adama Longa, Daniela Singera a Jesse Borgesona. Tahle trojice komediálních herců byla rovněž první inkarnací všech postav v představení hraném po 10 sezon s velkým úspěchem v Londýně.

Mutace představení uváděného na tuzemské scéně je dokonce o téměř půl hodiny delší než mělo původní představení realizované pod patronátem divadelní společnosti Reduced Shakespeare Company ( v překladu Společnost zkráceného Shakespeara). V londýnském divadle Criterion Theatre se dokonce hrálo deset sezon a stále s velkým úspěchem.

Samotný nápad převádět tak rozsáhlý repertoár, jakým bezpochyby Shakespeare je, do tak krátkého času se může jevit jako velký hazard. Reakce v dramatikově domovině jsou ale velmi pozitivní a tak se ani čeští tvůrci nezalekli nabízené možnosti. Žijeme v době neustálého zkracování vzdáleností a pomyslně zrychlování času a tak v dnešní uspěchané době má své místo i představení podobného ražení.

Tvůrci si jsou rovněž vědomi toho, že zákonitě musí převážnou část Shakespearovi tvorby pominout a mnohdy značně zkratkovitě vybrat pouze střípky jeho práce. Samozřejmě takové počínání může sebou přinést i rozhořčení publika nad ničením klasikova díla stejně dobře jako kladné reakce těch, které naopak potěší vyzdvihnutí nejoblíbenějších pasáží bez nutnosti shlédnout celá dlouhá představení.

V představení Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách se představí ve zkratce všech 37 dramatikových her. Dojde na úryvky z Hamleta, další tragédie Král Lear, Macbeth či Othelo. Vynechány nebudou komedie Kupec benátský, nebo Sen noci svatojánská a ani historické hry jako Richard III. A Jindřich V. Dokonce se představí i úryvky z dětské Zimní pohádky a nebo básně Vášnivý poutník.

České alternace obsazení Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matějka se podělí i o ženské role a dostanou dostatečný prostor na vyniknutí svého herectví. Jan Vondrášek je v povědomí diváků zapsán jako divadelní herec, který se občas mihne v seriálech a filmech produkovaných Českou televizí. Velmi podobně je na tom i Martin Matějka. Miroslav Táborský zaznamenal velký úspěch i jako filmový herec. Prosadil se do velkých zahraničních produkcí – mimo jiné Kletba bratří Grimmů či Děti planety Duna, obojí natáčené v ateliérech Barrandov.

Tři sochařky - výstava

Výstava Věry Janouškové, Evy Kmentové a Aliny Szapocznikow v jízdárně Pražského hradu

Co spojuje tyto tři sochařky? Jedna je z Polska, zbylé dvě z bývalého Československa. Ale hlavně společně studovali v padesátých letech v ateliéru Josefa Wagnera v Praze. Ovšem to hlavní proč je jím věnována společná výstava je samozřejmě jejich podobné umělecké cítění a velmi podobné životní osudy. Všechny tři totiž spojuje nelehký úděl na tomto světě a mnoho osobních tragedií. Navíc v době 50. a 60. let, kdy se začali nejvíce zapisovat do uměleckých kruhů, tvořilo jen velmi málo sochařek obecně.

V Československu je tato éra dobou, kdy se naše sochařství vrací zpět na vrchol zájmu veřejnosti a právě 60. léta jsou jakýmsi zlatým věkem tohoto uměleckého odvětví u nás. Na díle těchto tří dam můžeme vysledovat i celkový vývin sochařství, směřující od abstrakcí k lidské figuře a lidské existenci celkově. A jestli něco výrazně spojuje tvorbu těchto tří dam, pak je to skutečně jejich záliba v liniích lidských těl.

Jak jsem už dříve uvedl, tak obě Češky i polskou sochařku pojí hlavně tvrdý život. I díla na této výstavě jsou spíše pesimisticky laděna, tesknivé a smutné.Buhužel vzhledem k rozloze interiérů, kde bylo možno ukazovat jejich díla, se jedná jen o zlomek dosavadní tvorby těchto žen. Ovšem i tak díky pečlivému výběru organizátorů skýtá vernisáž s názvem Tři sochařky kvalitní průřez jejich tvorbou.

Jako lidská kůže

Alina Szapocznikow strávila část dětství v koncentračním táboře. Zde přišla o část rodiny a doživotně si tímto pobytem podlomila zdraví. Výraznou měrou se to rovněž podepsalo na její psychice a vnímání okolního světa. Ve výřezu tvorby zastoupené zde v Jízdárně pražského hradu tvoří prim jakési torza ženských těl. Schválně jsou dělané z křehčích materiálů jako umělé hmoty, sádra či papír aby podtrhli křehkost a pomíjivost lidského těla. To vše ještě umocňuje průsvitnost většiny zvoleného materiálu. Netvoří jen ladné obrysy lidských (převážně ženských) těl. Zaměřuje se rovněž na lidskou kůži a ráda budí dojem, že vystavované objekty jsou přímo z ní. Mnohdy umělá hmota, z níchž modeluje, působí dojmem vosku a samotná torza poskládaných těl vypadají jako by byli násilně vyrvány z celku. Jako by někdo nebohé modely stojící Szapocznikow vzorem vysvlékl z kůže, mučil je a záměrně trhal na kusy.Nutno dodat, že velmi často stojí modelem sama sobě.

Tahle Polka za svého života vytvořila velmi rozsáhlé množství svých prací. Na rozdíl od zde přítomných Češek ji v rozletu nebránil srpen 1968, ale mohla tvořit svobodně dál. Na pražské výstavě je sice jen zlomek z mnoha její tvorby. Dá se však říci, že jde o celkem reprezentativní vzorek a že se zaobírá komplexně její kariérou. Zastoupeny tu totiž nejsou pouze pověstné voskově vypadající torza těl, ale i její práce z jiných a pevnějších materiálů. Ať už jde o skulptury z bronzu, vosku, umělých hmot nebo jiných méně častých materiálů, tak vždy mají její výtvory společné rysy. To co je pro ně nejcharakterističtější je spojení hnusu a deprese s krásou ženského těla. Z jejích prací částí obličejů s rty přímo sála erotičnost a smyslnost. Hodně celkovému dojmu napomáhá i to , že nejraději pracuje s materiály v barvě černé, červené a narůžovělé připomínající lidskou kůži.

V zajetí deprese

Dost bylo Szapocznikow. Mrkněme se na práce českých sochařek. Eva Kmentová je krásným příkladem toho, jak na umělce dolehl minulý režim a jak ji komunismus poničil slibně se rozvíjející kariéru. Po invazi sovětských tanků se totiž musela stáhnout do ústraní a místo hodnotných děl, jenž by mohli obdivovat návštěvníci galerií se musela vrhnout na zakázky typu neforemných soch před paneláky na sídlištích. Paní Kmentová je svou povahou smutná a slabá žena plná pochybností. Své nitro přetavuje i do svých prací. Mezi materiály, s nimiž pracuje, převládají beton a drát a snad i vlivem vedlejšáků tvořených na zakázku a bez radosti pro komunistickou architekturu tvoří věci s nádechem industrialismu.

Kromě takto postavených prací najdeme v rámci pražské výstavy i mnoho výtvorů asi nejlépe vystihujících její niternou úzkost a deprese. Často totiž modeluje lidské ruce a vystupující prsty. Působí to tísnivě a strašidelně. Mnohokrát přitom používá jako model sebe samu. Své ruce otiskla do velké části vystavených exponátů. V expozice je k vidění i několik děl, jenž reagují na vnější vjem a při průchodu návštěvníků se dávají do pohybu. Vzhlédla se rovněž hodně v antických vzorech.

Návštěva z Velikonočních ostrovů

Třetí, zde zastoupená umělkyně, Věra Janoušková se od kolegyň celkem dost odlišuje. Jednak zde vystavovanými exponáty a také svou náturou. Narozdíl od Polky a druhé české zástupkyně je povahově mnohem otevřenější a veselejší. Častokrát své emoce přetavuje do práce. Je to typická představitelka českého popartu a zastánkyně kinetiky. Velmi ráda ve svých dílech vystavuje zrcadlo konzumnímu způsobu života a záměrně její sochy budí dojem syrové reality. Pro účely této výstavy bylo ovšem použito prací spíše vážnějšího ladění. Tak aby splívali s tvorbou obou souputnic.

V Jízdárně nalezneme množství skulptur vytvořených smaltováním, nebo svařením starých věcí denní potřeby. Její práce je složena z tak bizarních součástí jako jsou použité pekáče od buchet, staré vyhozené hrnce, kovovů trubky od potrubí či kroužky ze sprchových závěsů. Záměrně působí dojmem tvrdosti, hranatosti nebo úplné beztvarosti a neohrabanosti. Úlomek její tvorby zde vystavený si tak opravdu hodně vybočuje z její obvyklé tvorby, kde promítá spíš svou veselou povahu a smysl pro humor s nadsázkou. Koneckonců je autorkou groteskních a snových soch, mimo jiné ji velmi proslavili její variace na Otce Ubu. Zde jsou vystaveny spíše sochy vzniklé spojováním těžkých kvádrů betonu a podobných těžkých materiálů a záměrně působí velmi rozložitým dojmem.

Aby byla ještě více zdůrazněna její propojenost s Szapocznikowou a hlavně Kmentovou, tak je tu k vidění i část z tvorby pod vlivem antických vzorů a také torza ženských těl. Ovšem na rozdíl od sošek Polky působí ty její mnohem robustnějším dojmem. Takové Věstonické Venuše dvacátého století. Sice se věnuje taktéž lidskému, potažmo ženskému, tělu. Jenže od svých kolegiň se liší tím, že nikdy nemodeluje dle svého vlastního těla. Spíše odkazuje na starší kultury a několik prací zde vystavených bust lidských hlav budí dojem, jako by je někdo právě přivezl z Velikonočních ostrovů.

Závěrem:

Organizátorům akce se povedlo na relativně malý prostor vtěsnat vskutku reprezentatvní průřez prací všech tří sochařek. Jde sice jen o zlomek jejich tvorby, ale poměrně dobře vypovídají o jejich díle. Povedlo se též dokonale skloubit nenásilnou formou jejich podobné práce a můžeme tedy porovnat jak se všechny tři, každá po svém, vypořádali s těžkostmi vlastního bytí a jejím promítnutím do vlastních prací.