Tři sochařky - výstava

Výstava Věry Janouškové, Evy Kmentové a Aliny Szapocznikow v jízdárně Pražského hradu

Co spojuje tyto tři sochařky? Jedna je z Polska, zbylé dvě z bývalého Československa. Ale hlavně společně studovali v padesátých letech v ateliéru Josefa Wagnera v Praze. Ovšem to hlavní proč je jím věnována společná výstava je samozřejmě jejich podobné umělecké cítění a velmi podobné životní osudy. Všechny tři totiž spojuje nelehký úděl na tomto světě a mnoho osobních tragedií. Navíc v době 50. a 60. let, kdy se začali nejvíce zapisovat do uměleckých kruhů, tvořilo jen velmi málo sochařek obecně.

V Československu je tato éra dobou, kdy se naše sochařství vrací zpět na vrchol zájmu veřejnosti a právě 60. léta jsou jakýmsi zlatým věkem tohoto uměleckého odvětví u nás. Na díle těchto tří dam můžeme vysledovat i celkový vývin sochařství, směřující od abstrakcí k lidské figuře a lidské existenci celkově. A jestli něco výrazně spojuje tvorbu těchto tří dam, pak je to skutečně jejich záliba v liniích lidských těl.

Jak jsem už dříve uvedl, tak obě Češky i polskou sochařku pojí hlavně tvrdý život. I díla na této výstavě jsou spíše pesimisticky laděna, tesknivé a smutné.Buhužel vzhledem k rozloze interiérů, kde bylo možno ukazovat jejich díla, se jedná jen o zlomek dosavadní tvorby těchto žen. Ovšem i tak díky pečlivému výběru organizátorů skýtá vernisáž s názvem Tři sochařky kvalitní průřez jejich tvorbou.

Jako lidská kůže

Alina Szapocznikow strávila část dětství v koncentračním táboře. Zde přišla o část rodiny a doživotně si tímto pobytem podlomila zdraví. Výraznou měrou se to rovněž podepsalo na její psychice a vnímání okolního světa. Ve výřezu tvorby zastoupené zde v Jízdárně pražského hradu tvoří prim jakési torza ženských těl. Schválně jsou dělané z křehčích materiálů jako umělé hmoty, sádra či papír aby podtrhli křehkost a pomíjivost lidského těla. To vše ještě umocňuje průsvitnost většiny zvoleného materiálu. Netvoří jen ladné obrysy lidských (převážně ženských) těl. Zaměřuje se rovněž na lidskou kůži a ráda budí dojem, že vystavované objekty jsou přímo z ní. Mnohdy umělá hmota, z níchž modeluje, působí dojmem vosku a samotná torza poskládaných těl vypadají jako by byli násilně vyrvány z celku. Jako by někdo nebohé modely stojící Szapocznikow vzorem vysvlékl z kůže, mučil je a záměrně trhal na kusy.Nutno dodat, že velmi často stojí modelem sama sobě.

Tahle Polka za svého života vytvořila velmi rozsáhlé množství svých prací. Na rozdíl od zde přítomných Češek ji v rozletu nebránil srpen 1968, ale mohla tvořit svobodně dál. Na pražské výstavě je sice jen zlomek z mnoha její tvorby. Dá se však říci, že jde o celkem reprezentativní vzorek a že se zaobírá komplexně její kariérou. Zastoupeny tu totiž nejsou pouze pověstné voskově vypadající torza těl, ale i její práce z jiných a pevnějších materiálů. Ať už jde o skulptury z bronzu, vosku, umělých hmot nebo jiných méně častých materiálů, tak vždy mají její výtvory společné rysy. To co je pro ně nejcharakterističtější je spojení hnusu a deprese s krásou ženského těla. Z jejích prací částí obličejů s rty přímo sála erotičnost a smyslnost. Hodně celkovému dojmu napomáhá i to , že nejraději pracuje s materiály v barvě černé, červené a narůžovělé připomínající lidskou kůži.

V zajetí deprese

Dost bylo Szapocznikow. Mrkněme se na práce českých sochařek. Eva Kmentová je krásným příkladem toho, jak na umělce dolehl minulý režim a jak ji komunismus poničil slibně se rozvíjející kariéru. Po invazi sovětských tanků se totiž musela stáhnout do ústraní a místo hodnotných děl, jenž by mohli obdivovat návštěvníci galerií se musela vrhnout na zakázky typu neforemných soch před paneláky na sídlištích. Paní Kmentová je svou povahou smutná a slabá žena plná pochybností. Své nitro přetavuje i do svých prací. Mezi materiály, s nimiž pracuje, převládají beton a drát a snad i vlivem vedlejšáků tvořených na zakázku a bez radosti pro komunistickou architekturu tvoří věci s nádechem industrialismu.

Kromě takto postavených prací najdeme v rámci pražské výstavy i mnoho výtvorů asi nejlépe vystihujících její niternou úzkost a deprese. Často totiž modeluje lidské ruce a vystupující prsty. Působí to tísnivě a strašidelně. Mnohokrát přitom používá jako model sebe samu. Své ruce otiskla do velké části vystavených exponátů. V expozice je k vidění i několik děl, jenž reagují na vnější vjem a při průchodu návštěvníků se dávají do pohybu. Vzhlédla se rovněž hodně v antických vzorech.

Návštěva z Velikonočních ostrovů

Třetí, zde zastoupená umělkyně, Věra Janoušková se od kolegyň celkem dost odlišuje. Jednak zde vystavovanými exponáty a také svou náturou. Narozdíl od Polky a druhé české zástupkyně je povahově mnohem otevřenější a veselejší. Častokrát své emoce přetavuje do práce. Je to typická představitelka českého popartu a zastánkyně kinetiky. Velmi ráda ve svých dílech vystavuje zrcadlo konzumnímu způsobu života a záměrně její sochy budí dojem syrové reality. Pro účely této výstavy bylo ovšem použito prací spíše vážnějšího ladění. Tak aby splívali s tvorbou obou souputnic.

V Jízdárně nalezneme množství skulptur vytvořených smaltováním, nebo svařením starých věcí denní potřeby. Její práce je složena z tak bizarních součástí jako jsou použité pekáče od buchet, staré vyhozené hrnce, kovovů trubky od potrubí či kroužky ze sprchových závěsů. Záměrně působí dojmem tvrdosti, hranatosti nebo úplné beztvarosti a neohrabanosti. Úlomek její tvorby zde vystavený si tak opravdu hodně vybočuje z její obvyklé tvorby, kde promítá spíš svou veselou povahu a smysl pro humor s nadsázkou. Koneckonců je autorkou groteskních a snových soch, mimo jiné ji velmi proslavili její variace na Otce Ubu. Zde jsou vystaveny spíše sochy vzniklé spojováním těžkých kvádrů betonu a podobných těžkých materiálů a záměrně působí velmi rozložitým dojmem.

Aby byla ještě více zdůrazněna její propojenost s Szapocznikowou a hlavně Kmentovou, tak je tu k vidění i část z tvorby pod vlivem antických vzorů a také torza ženských těl. Ovšem na rozdíl od sošek Polky působí ty její mnohem robustnějším dojmem. Takové Věstonické Venuše dvacátého století. Sice se věnuje taktéž lidskému, potažmo ženskému, tělu. Jenže od svých kolegiň se liší tím, že nikdy nemodeluje dle svého vlastního těla. Spíše odkazuje na starší kultury a několik prací zde vystavených bust lidských hlav budí dojem, jako by je někdo právě přivezl z Velikonočních ostrovů.

Závěrem:

Organizátorům akce se povedlo na relativně malý prostor vtěsnat vskutku reprezentatvní průřez prací všech tří sochařek. Jde sice jen o zlomek jejich tvorby, ale poměrně dobře vypovídají o jejich díle. Povedlo se též dokonale skloubit nenásilnou formou jejich podobné práce a můžeme tedy porovnat jak se všechny tři, každá po svém, vypořádali s těžkostmi vlastního bytí a jejím promítnutím do vlastních prací.

Japonský šílený horor

Kdzž se řekne japonský horor, tak se většině lidí vybaví Ring, Grudge a no prostě samé vlasaté školačky co odněkut vylézají aby člověka pěkně poděsili. No Ekusute na to jde opravdu svérázně:

I'm F*cking You

Sarah Silverman je huba nevymáchaná z Saturday Night Show a taky dabérka Michelle z Futuramy, no občas zacílí parádně



A co nato Mattův kámoš Ben Affleck?

Žebříček toho nej za rok 2008 podle Ruuta

Tak tu máme konec prosince a je čas si zabilancovat. No jo. Aneb jak snadno a s minimalní námahou zvednout počet příspěvků na svém blogu ... V žebříčku jsou spíše méně provařené filmy. Nechci nutně kopírovat všeobecný vkus, jen trochu upozornit na další kvalitní kousky. Jo a vybíral jsem jen z filmů viděných v kinech. Takže nic super spešl co by ostatní nemohli sehnat ...


-->

NEJLEPŠÍ FILMY (teda horory)

Oni – skvělá atmosféra a napětí po celou dobu filmu, přitom jde nonstop o psychologický teror, skoro bez kapky krve

Monstrum – úvodní kecání mě nudilo, pak se Monstrum ukázalo v plné síle a Emmerich se může se svýma verzema ničení NY zahrabat

Zrcadla – skvělá atmosféra, nádherné vizuály, dokonalá iluze strašidelného zámku a režiser Aja vyrábějící z příšerného scénáře kvalitní podívanou

Sirotčinec – pod producentským dohledem Guillerma del Tora vznikl další kvalitní film s dětmi v hlavní roli

Soudný den – naprostá šílenost a ujetost roku, milovnící béček tam najdou uplně vše co mají rádi

-->

NEJHORŠÍ FILMY (Češi jedou :-) )

Taková normalní rodinka – zbytečný a hloupý film parazitující na legendarním seriálu

Veřejný nepřítel č. 1 – sice mám rád násilí a brutalitu, ale tyhle ingredience hledám v dobrých hororech. A ne naházené bez ladu a skladu v životopisu, hodnocena první část - epilog jsem neviděl.

Mongol – Cingischán – málokdy jsem se v kine nudil tak, jako tady. Rádoby intelektualsky pojatý prázdný blábol

Máj – kýč, kýč, kýč

Hlídač č. 47 – tímto filmem mi Filip Renč definitivně dokázal že už dávno není dobrým režiserem. Nebýt skvelého Rodena, tak hodnotím jako čistý odpad a výsmech divákům

-->

TRAILER 2008

Temný rytíř – skvelá byla celá propagace, těžko vybrat ten nejlepší

Hellboy 2 – nabušená přehlídka fantazie jednoho obtlustlého mexičana

Rambo 4 – v pořadí první trailer na tento film, který svou brutalitou vyrazil dech uplně všem co posílali stalloneho do hrobu

Tobruk – velmi chytře a originalně přiblížil marhoul atmosféru nekonečných písků africké pouště

Quantum of Solace – dokonalost sama

-->

PŘEKVAPENÍ ( ty příjemné)

96 hodin – L. Neeson v přímočarem akčnáku, jak z osmdesátých let

Speed Racer – wachovští zase předběhli dobu

Prosíme přetočte – velmi nostalgický a úsmevný pohled na dva loosery točící si pro svou videopujčovnu vlastní verze hollywoodských trháků

Muž na laně – skoro až snová rekonstrukce jednoho bláznivého snu, který se promenil v realitu. Svou poetikou blízké Gondryho filmům, či Amelii z monmartru

Rambo 4 – nejlepší zážitek roku při české předpremiéře filmu v rámci festivalu otrlého diváka. Přal bych vám zažít ty kolektivní reakce a fandění

-->

ZKLAMÁNÍ

Saw 5 – na rozdíl od mnoha jiných pavažuji předchozí díly za hodne vyrovnané a velmi povedené. Tohle byla zbytečná nastavovaná kaše

Vall-i – nudný film, jako kratas by byl skvelý, ale celovečerák? Ne!

Zakázané království – z gumového muže let 80. Jackieho Chana se stal infantilní a věčně přiopilý dědek. Máš to zapotřebí Jackie?

Vlak do Yumy – tešil jsem se na skvelý špinavý western a dostal jsem nudu s naprosto příšerným a nesmyslným finále

Quantum of Solace – skoro uplný návrat do zajetých kolejí předchozích bondovek. Bohužel. Tady se v celé nahote ukázalo že bondovský vesmír nemá na to stavet víc než jeden film serie na psychologii hlavního hrdiny. Viva Bourne

-->

OČEKÁVANÉ (nač se těším v roce 2009)

Tajuplný případ Benjamina Buttona – David Fincher me ještě nikdy nezklamal a jsem zvedavý jak mu to pujde s Brad Pittem

Gran Torino – v zahraničí je tento eastwoodův kousek považován za lepší nez million dollar baby či nemiřitelní a to už je silný argument pro, to abych se taky těšil

Tma – dokáže Juraj Herz na stará kolena natočit kvalitní horor, tedy věc v Česku nevídanou? Rád si počkám

Nouzový východ – Sam Mendes je pro mě bůh a já se těším na to co zase předvede při svém zběsilém střídání žánrů

Normal – po strašně dlouhé době se díky trailerům těším na český film, no snad se pan Ševčík předvede v nejlepším světle. Potenciál na to má

Baz Luhrmann a jeho rockové opery

Když se řekne Baz Luhrmann, tak se každému vybaví jeho slavný muzikál Moulin Rouge. Samozřejmě že právě tento film z něj udělal režisérskou hvězdu první svítivosti. Jenže by byla velká škoda si jej zaškatulkovat jako toho, kdo dál světu zpívající Satine v podání krajanky Nicole Kidman. Baz má mnohem širší záběr, než to na první pohled vypadá. Krom filmu je též úspěšným režisérem oper či reklam, dále scénáristou, producentem a mnoho mnoho dalšího.

Kočovník co rád operu

Kdepak se v tomto Australanovi vzalo tolik invence a nápaditosti? No mohli bychom začít pěkně po pořádku. Baz totiž pochází z celkem majetné rodiny, kde otec i jeho matka byli výrazné osobnosti. Matka Barbara se živila jako profesionální tanečnice, ale nikoliv kabaretní, ale na prknech, která skutečně znamenají umělecký svět. Otec Leonard si prožil během života dost. Byl vojákem z povolání, později pracoval jako potápěč a dokonce se jistý čas živil focením toho, co viděl pod hladinou oceánů. Baz má tři sourozence a úplně všechny už od útlého dětství jejich rodiče vedli k zájmům jako focení, učení se staročeštiny, či jízda na koni. Tohle všechno je stejně rozmanité a originální jako později Bazova umělecká kariéra.

Osudným rokem pro další Luhrmannův vývoj a zaměření na poli uměleckém byl asi ten v pořadí desátý jeho života. V tedy dostal svou první kameru. Další věc co jej hodně ovlivnila bylo, když se mu v jeho dvanácti letech rozvedli rodiče a on začal pendlovat po světě mezi nimi. Počátkem 80. let začal studovat herectví a jako mnoho jiných si přivydělával jako barman. Na škole se seznámil se svou budoucí životní i profesní partnerkou – výtvarnicí, kostymerkou a návrhářkou v jedné osobě – Catherine Martinovou. Budete se divit, ale kromě 4 celovečerních filmů spolupracovali tito dva na dalších 14 komplikovaných projektech v opeře, divadle, hudbě i multimédiích.

Dělám si co chci

Osmdesátá léta byla u Baze ve znamení tvorby pro divadlo, převážně v operním prostředí. Dokonce jako taková perlička poslouží to, že v době hlubokého komunismu zavítal pracovně i do Československa. Je to tak. Tento propojovatel staré klasiky s největšími hity současného popu vzhlížel a dodnes vzhlíží k opernímu mágovi Puccinimu a jeho La Bohema. Dalším jeho vzorem byl indický Bollywood – tj. po dlouhá desetiletí největší konkurent americké studiové tvorby jak do počtu natáčených projektů, tak mnohdy i do výše rozpočtů. Když se někde řekne Bollywood, tak si znalci hned vybaví obrovskou teatrálnost, načančanost, okázalost a velkolepost ruku v ruce s kupou tanečních čísel propašovaných do každého indického filmu, bez ohledu na to, zda se tam vůbec schématicky hodí. Indové se rádi baví a Baz s nimi.

Tak a teď jsme už úplně doma. Luhrmann skutečně ve svých dílech dbá hlavně na teatrálnost a velkolepou show. Dokonalou ukázkou všech jeho vzorů a oblíbených stylů je právě Moulin Rouge. Obsahuje vše co má Luhrmann rád a čím se nechal inspirovat – kabaretní vystoupení (matka), podstatou děje je zkoušení opery (Pucciniho La Bohema), muzikálové čísla a koláže současnosti s minulostí za použití digitálních technologií na nejvyšší úrovni. Nutno dodat, že tento muzikál, který připravoval spolu s manželkou 4 roky sklidil zasloužené ovace okořeněné po právu dvěma oscary. Dozvukem tohoto úspěchu je též slavná reklama na parfém Channel No.5, samozřejmě s Nicole Kidman v hlavní roli.

(celý tekt opět na gorilla.cz)

http://www.gorilla.cz/article/5860-baz-luhrmann-a-jeho-rockove-opery.html

Trochu filmové teorie

Předkládám zde krátký seznam literatury zabývající se filmem, psaním recenzí a článků obecně. Jedná se o odborníky i fanoušky nejoblíbenější knihy a hlavně je vlemi dobře dostupná i v naších končinách:
Nová filmová historie: ed. Petr Szczepanik (vyšlo česky)
- unikátní sborník vynikajících textů (od předních představitelů směru Nové filmové historie), zachycující podobu moderní filmové teorie

Co je to film?: André Bazin (vyšlo česky)
- výbor ze dvou Bazinových knih je sice už z teoretického hlediska dávno překonán, ale autorův pohled na film by neměl ujít vaší pozornosti

Dějiny filmu: Karel Smrž (vyšlo česky)
- ačkoliv vydaná na začátku třicátých let, stále moderně napsaná a se spoustou výborných postřehů

Film a filmová technika (vyšlo česky)
- poměrně neznámá, ale zatím jednoznačně nejkomplexnější česká filmová encyklopedie

Dějiny filmu: David Bordwell, Kristin Thompson (vyšlo česky)
- klíčová publikace o filmové historii

Film jako umění (vyšlo česky)
- sborník textů řady raných i klasických filmových teoretiků

Jak číst film: James Monaco (vyšlo česky)
- vedle Bordwella základní literatura pro každého, kdo se začíná seriózně zajímat o film

Malé dějiny filmu: Jarek Kupsz (vyšlo česky)
- přes překonané nahlížení na filmovou historii prizmatem geniálních autorů a mistrovských děl jde o komplexní přehled dějin i méně zpracovávaných národních kinematografií

Poetika obrazů: Jean Epstein (vyšlo česky)
- sborník podstatné části díla klasického filmového teoretika

Rozhovory Hitchcock/Truffaut (vyšlo česky)
- kniha, která je sice z vědeckého hlediska překonaná, ale je tak nasáklá láskou k filmu, že se nikdy neomrzí

Rychlost a slzy: Karel Thein (vyšlo česky)
- sborník vynikajících Theinových textů o filmu

Skeptikové a těšitelé: Umberto Eco (vyšlo česky)
- z mnoha geniálních prací Umberta Eca

Recenze Kačer Howard

Jsou filmy špatné, které se člověku nechce ani dodívat. O takových samozřejmě ale nikdo rád nemluví a nepíše a ani já nejsem výjimkou, nebojte. Pak jsou ještě filmy tak špatné až nechtěně baví v místech, kde to nebylo v plánu a občas se z nich stanou kulty - zdravím Ed Wooda a i Uwe Bolla. A potom jsou ještě filmy tak šílené a přestřelené, že člověk jen zírá co všechno jde natočit a nač dostal pán sedící v křesílku director peníze. Zhruba někam sem bych zařadil Kačera Howarda.

Pamatujete si ty časy osmdesátých let, kdy v Československu byl vrcholem televizní zábavy komisař Corrado Cattani v Chobotnici a v kinech si dával u dveří do sálu přednost sovětský budovatelský film s nejnovějším existenciálním dramatem z Maďarska? Že ne? Nevadí, já jsem na tom skoro stejně. Za těchto „pradávných“ časů byli vrcholem kultury ohrané pirátské VHSky přivezené ze zahraničí a samozřejmě bez české podpory, natož bez bonusových materiálů. V té době patřil mezi největší hity i velmi zvláštní film z dílny George Lucase. Přesněji strýček George dál šanci natočit si vlastní příspěvek kinematografii svému scenáristovi Willardu Huyckovi.
Howard T. Duck je uplně obyčejný kačer. Jednou večer po dalším namáhavém dni v práci se uvelebí doma v křesílku, kouká na rodinné kačeří fotky, prohlíží si na zdi vylepený plakát k filmu Kačer Jones a Dobyvatelé ztracené archy ( no jo Lucas) a k tomu si prohlíží nové číslo pánského časopisu Play Ducks. V tom se to stane. Věc co mu dokonale převrátí život na ruby. Zaměří jej paprsek z jiné dimenze a nebohý kačer je vytržen ze svého kvákajícího světa a dostane se na matičku Zemi a ke všemu hned do jakési špinavé uličky v New Yorku. Tu je svědkem přepadení mladé dívky bandou chuligánů. Jako správný gentleman ji zachrání i přes to, že v porovnání s lidmi vypadá při své výšce jednoho metru jako trpaslík.
a odkaz na celý článek:
http://www.gorilla.cz/article/6033-kacer-howard-lucasova-podivna-kultovka.html

Hej zombie, jak ti říkají?

Určitě jste si všimli, že celý prosinec byl v rubrice grindhouse ve znamení nemrtvých. Navštívili jsme první zombie reality show. Koukli jsme se na zoubek nejznámějším kouskům tohoto žánru v žebříčku toho nejkultovnějších. Pak přišlo na přetřes něco historie a nakonec si povíme něco o tom jaké jsou lapálie s vybíráním samotných názvů těchto filmů a o některých bizarnostech s tím spojených.

Zombící ve filmech jsou fenomén, paradoxně stojící na pokraji veřejného zájmu o film celkově. Většina z nich si za svou minimální rotaci televizemi může ovšem sama. Jsou obvykle hodně béčkové a pokleslé a málokdy trikově zdařilé. Fenoménem uvnitř fenoménu je jejich pojmenovávání. Minimálně nad polovina obsahuje v názvu kouzelné slůvka ZOMBIE nebo DEAD. Často taky mají tyhle filmy hned několik názvů. Přeborníky v tomhle jsou Italové, kteří se neštítí přejmenovávat zahraniční klasiky a ani kvůli recyklaci a opakovaným uvedením úplně měnit názvy filmů! Bohužel právě neobvyklý název bývá na mnoha zombie filmech tím nejlepším. Však posuďte sami:

Začít můžeme u válek chtivých: Bloodsucking Nazi Zombies (1983), pokračovat klidně lákáním na lepé děvy: Erotic Nights of the Living Dead (1980). Co může být drsnější než takový: Hard Rock Zombies (1984), nebo Zombi Holocaust (1980)? A to že zombíci umí zabodovat i na poli uměleckém se snaží dokázat: Cannibal: The Musical (1996) nechvalně proslulé společnosti TROMA točící jedno sračkoidní (doslova) hororové béčko za druhým i třeba postarší Zombies on Broadway (1945). I na školáky je tu pamatováno: Zombie High neboli trochu polopatičtěji The School That Ate My Brain (1987). Někdy má název působit vyloženě co nejdivočeji a nejdivněji: Biker Zombies from Detroit (2002), Chopper Chicks in Zombietown (1989), I Was a Zombie for the F.B.I. (1982). Dají se vůbec tedy ještě trumfnout cyklističtí nemrtví ruku v ruce s agentským zombíkem?

(celý článek na gorille.cz - brzy vložím odkaz)

Věčně ve stínu živých

Žánr zombie filmů nikdy nebyl ve středu zájmu. Ono to ostatně ani moc vzhledem k zaměření filmů nejde. Ale byl tu vždy vedle hlavního hororového proudu. Některé dekády vyloženě živořil a přežíval. Jindy i přes svou vyhraněnost zase téměř dominoval. Pojďme Se teď společně podívat na takový menší průřez historií a vývojem tohoto druhu hororové zábavy.


Velmi typické pro tyto snímky je jejich zaměnitelnost. Ano musím uznat že příliš originálními náměty neoplývají. Typický mustr – skupina nic netušících lidí se připlete kam nemá, tam jsou napadení živými mrtvými a pak přeživší prchají a snaží se zachránit holý zadek – je v různých modifikacích skoro pokaždé stejný. Dalším poznávacím znakem je často velká levnost takto natočených filmů a neznámí herci v nich hrající. Jen málo těchto snímků svou formou vyčnívá nad zbytek a něčím překvapuje.
Starty režisérských hvězd současnosti

Zombie film není nic, zač by jste dostali Oscara nebo podobné ocenění. Ale co je mnohem důležitější je fakt že tyhle filmy kupodivu vyloženě lákají začínající režiséry. No pravda jen některé. Přesně takhle začínali dnes jedni z nejznámějších tvůrců současnosti. Autor Spidermana Sam Raimi debutoval snímkem Evil Dead (1981). Peter Jackson, který si podmanil Středozem a vykouzlil trilogii Pán prstenů, startoval kariéru Braindead (1992) a Bad Taste (1987). Samozřejmě je též mnoho těch, co začali zombíky a nikdy hororové vody neopustili. Za všechny nutno jmenovat George A. Romera. A právě hlavně této trojici lidí vděčíme za nový závan tlejících těl a nakopnutí subžánru zase o kus dál.

Zombie filmů vzniklo dosud už něco kolem 500. Nikdy však nenašli místo na čelních příčkách video/DVD půjčoven. Nedej bože, že by se navíc častěji hráli v konzervativních televizích. Ovšem jejich špatná dostupnost z nich zase dělala undergroundový kult. To bylo ještě před nástupem internetu a torrentů. Tenkrát byl opravdový fanoušek štěstím bez sebe za každý nový těžce získaný přírůstek do své filmotéky

(celý text opět na strankách gorilla.cz - http://www.gorilla.cz/article/6040-vecne-ve-stinu-zivych.html)

Recenze: Jak se zbavit přátel!

Jsou dny, ba i týdny a měsíce, kdy se nic nedaří (velmi dobře to znám) a pak jsou dny, kdy jde uplně vše jako po másle. Jeden přesně takový mám za sebou dnes i já. Během pár hodin jsem dostal nabídku na velmi slušné reklamní focení, snadno si přivydělal čtyřmístnou sumičku a hlavně jsem zažil svou první oficialní novinářskou projekci.

Bylo to na novém filmu mého oblíbence Simona Pegga - Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám. Samotný film je navíc stylově o jednom bezvýznamném recenzentovi lokálního kulturního plátku ( ó jak příznačné ke mně), který se dostane do prestižního časopisu v New Yorku a tam se dostává od jednoho průseru na poli pracovním i milostného života ke druhému, aby nakonec našel sám sebe i tu jedinou pravou. Vím, je to naprosté klišé. Jenže jde o to jak je to zahrané a jakými herci. A právě tohle vše zaklaplo absulutně na výbornou. Dokonce si myslím, že Jak se zbavit přátel je vedle Lásky nebeské nejlepší romantickou komedií současné desetiletky. Jo jo, až takhle.

Řeknu vám, je to krásný pocit jít si do narvaného multikina a procházet davem netrpělivých lidí, čekajících až si budou moci koupit vstupenku a pak projít kolem pracovníků kina se slovy, že jste žurnalista a jdete na novinářskou projekci. Oni vám pak odhrnou zábranu a pustí dovnitř a vy si to po červeném koberci pomalu šinete kolem těch netrpělivých platících normalních smrtelníků, stále čekajících ve frontě na lístky. (mé ego je nezměrné, jak jste už ostatně pochopili) a blahosklonně přijímáte od zástupce distributora blu-ray disk s materiály k jeho nabídce filmů.


Opravdu vlije do žil hodně energie moci být ve společnosti zasloužilých recenzentských tuzemských špiček píšících pro Cinemu, Premiere, Dnes a jiné. Jen člověk nesmí zapomenout, že stejně jako hlavnímu hrdinovi filmu se může stát nějaký malér - třeba taky omylem rozšlápnu čivavu své šéfové jako on a hned následuje pěkný sešup o mnoho pater níž. Život je zajímavá "věc".